Prázdniny to už sice mají za pár, ale lákání dálek a chuť objevovat nová místa tím nekončí. Po celý rok nám jsou k tomu k dispozici neúnavní průvodci - turistické značky v množství, které vzhledem k rozloze našeho území nemá ve světě obdoby...
Malování pásových značek v téměř v dnešní podobě se v Českých zemích ujal hned od počátku Klub českých turistů - pouze prostřední barevný pás tehdy býval širší než okolní bílé (viz na následující fotografii vpravo). První značená cesta byla červená, vedla ze Štěchovic ke Svatojánským proudům, a dokonce se uvádí přesné datum jejího otevření: 11. května 1889. Pokud nejsme zdatní plavci, můžeme se po ní dnes vypravit už jen lodí, protože leží na dně štěchovické přehrady. Počítat kroky v takovém množství a nesplést se, všechna čest!
Jako nejstarší je dnes proto uváděna až ta druhá z konce roku 1889. Nazývá se Cesta Vojty Náprstka (in memoriam uveden do Síně slávy české turistiky), vede z Berouna přes Svatý Jan pod Skalou na Karlštejn a je součástí stávající červené turistické značené trasy 0001. Právě trasa 0001 je jednička i v tomto ohledu. V délce 202,5 km spojuje obec Kalínova Ves (část Zvíkovce) na Křivoklátsku s Chřenovicemi ve středním Posázaví. Kromě Cesty Vojty Náprstka zahrnuje například i Pražany velmi vyhledávaný zhruba sedmikilometrový úsek z Pikovic do Kamenného Přívozu známý jako Posázavská stezka. KČT se od osmdesátých let 19. století věnoval rozvoji turistických tras soustavně, takže v dnešní době u nás máme zhruba 42 000 kilometrů značených pěších cest. V Evropě nenajdeme hustější síť; kdybychom je chtěli všechny projít, bylo by to jako obejít Zemi okolo rovníku (40 075 km).
A kdo vlastně nové trasy KČT navrhuje? Možnost má každý z nás, ale to neznamená, že návrh bude opravdu přijatý a cesta označena. Nápadů totiž přichází neúměrné množství a vůbec nejvíc od obcí z propagačních důvodů, často dokonce požadují vyznačit hned několik okruhů ve svém okolí. Značka je tvořena třemi stejně širokými vodorovnými pásy: prostřední je barevný, nad ním i pod ním mají pásy barvu bílou. Změnu směru ukazují šipky ve stejnobarevném provedení. Systém turistického značení. U vícebarevné značky se nedublují středové bílé pásy a barvy jsou odshora důsledně seřazeny od červené ke žluté.
Jak by značení (ne)mělo vypadat v praxi se můžete podívat do učebního textu pro značkaře. Jaké barvy se vybírají? Novější trasy jsou už značeny podle podle systému čtyř barev od červené k žluté. Nemusí to však být stoprocentní pravidlo, protože se udržují i barvy zděděné z hluboké minulosti, kdy KČT začal všechny cesty značit červeně (jako například první označená stezka ze Štěchovic ke Svatojánským proudům) a teprve postupně přidával další barvy. Záleží na situaci: maximální vzdálenost od předchozí značky by měla být čtvrt kilometru. V takovém případě jde o tzv. značku útěchy, která má za úkol v dlouhém přehledném úseku bez odboček rozptýlit naši nejistotu, když už jsme dlouho žádnou neviděli. Pokud jsou ale na trase odbočky nebo ji křižují jiné cesty, je značek víc.
Na rozcestí bývají dvě značky - naváděcí, která je viditelná při příchodu, a druhá potvrzovací za odbočkou. Odbočení například do hustého porostu bývá označeno tzv. Na rozcestích a turisticky významných místech, nejdéle po 4 kilometrech, se umisťují směrovníky s tabulkami místního názvu a dalšího směru pochodu k dalšímu takovému místu. Na cestách často narazíme na značky, které nejsou tvořeny pruhy. U místního značení je čtverec rozdělený úhlopříčkou. Vznikají tak dva trojúhelníky, z nichž jeden je bílý a druhý může být stejně jako klasické turistické značky červený, modrý, zelený nebo žlutý. Místní značení se obvykle využívají pro krátké okruhy, které nás například provedou nejkrásnějšími vyhlídkami v blízkosti obce nebo jinými místními zajímavostmi.
Naučná stezka bývá značena bílým čtvercem se šikmým zeleným pruhem. Značka může být doplněna číslicí stanoviště, na němž najdeme informace o přírodních nebo jiných zajímavostech v okolí. Němé značky Krkonoš jsou vyřezané z plechu do patřičného tvaru (každá chata nebo cíl má svůj vlastní symbol) a červeně natřené. Z dnešního pohledu představují romantickou raritu. Kilometráže jednotlivých tras vycházejí z evidenčních map a na směrovníky bývají natištěné předem. Počet značkařů se u nás pohybuje kolem 1400. Stát se jím není jen tak: značení tras podléhá obsáhlé státní normě, takže zájemce nejdřív čeká studium a praxe pod patronací KČT. Pomocným značkařem se může stát nejdříve až po destikilometrovém zácviku, samostaným vedoucím značkařem až po absolvování semináře a úspěšně složené zkoušce. Co za to? Náš vděk, pokud jim zrovna nespíláme, protože nevíme kudy kam. Značení pěších tras totiž provádějí od prvopočátků do dnešních dob jako dobrovolníci bezplatně, hradí se jim jen cestovné. Když se s parťákem zapovídáme a přehlédneme odbočku a když značka chybí nebo je „neviditelná“. Někdy strom se značkou pokáceli, jindy se stal obětí polomu, problém může spočívat v příliš bujném listoví, pod kterým se značka ukrývá a potěší turisty zase až na podzim, anebo že značka „roste" se stromem, roztahuje se, barvy časem přestávají být vidět. Značkařské nádobíčko...
Každou trasu by měli značkaři procházet nejméně jednou za tři roky, všechny značky přitom znovu namalovat, vyřezat křoví, zkontrolovat stav map, směrovek a rozcestníků. To je však ideální stav, kterému brání nedostatek peněz. Ročně přijde značení dobrovolníky bez nároku na mzdu na částku okolo 15 milionů korun a Karel Markvart mluví o paradoxu: „Značky jsou pro stát a podnikatele nesmírně lukrativní záležitostí, turisté na výletech hrubým odhadem utratí tři a půl miliardy korun. Nám nevydělají nic. Vandrování bez ohledu na hranice bývalo běžnou součástí řemeslnického života, přes hranice pěšky tradičně cestovali poutníci, ale i lidé, kteří se chtěli vydat na nějaké zajímavé místo „u sousedů“.
Zdroj: KČT. Tak to vydá na samostatnou kapitolu a tu najdete v naší knihovně. Pokud jde o značené trasy, doporučujeme v ní kliknout na Pěší stezky a Pražské a středočeské naučné stezky. Ale najdete tam i spoustu dalších zajímavých tipů na výlety a procházky, kdy vám budou živoucí značky a informační tabule dělat kvalifikovaní a příjemní průvodci...
Pěší trasy jsou značeny pásovými značkami, které se skládají ze tří vodorovných pásů. Prostřední pás, který určuje barvu značené trasy, je červený, modrý, zelený nebo žlutý. Oba krajní pásy jsou bílé a mají za úkol značku ještě více zviditelnit. V ostrých lomech cesty nebo při jejím odbočení na jinou komunikaci je pásová značka doplněna na šipku. Na společném úseku několika značených tras se používá vícebarevná značka, pro místní trasy je někdy použito místní značky. Na koncích značených tras najdete koncovou značku a různé krátké významové odbočky jsou značeny speciálními značkami odbočka k vrcholu nebo vyhlídce, ke zřícenině hradu, ke studánce a k jinému zajímavému objektu.
Tzv. Ve městech, vesnicích, na křižovatkách s jinou značenou trasou a na dalších turisticky významných místech je malované značení doplněno tabulkami a směrovkami. Z tabulky se dozvíte název místa, popř. Značení lyžařských tras se v podstatě neliší od značení tras pěších, používá se stejných druhů značek, stejné tabulky i směrovky, zachovávají se i jejich rozměry. Odlišná je pouze barva krajních pásů značek, která je oranžová. Vnitřní pás pak může být červený, modrý, zelený nebo bílý. V České republice se používají dva základní druhy značení - silniční a terénní. Převažuje silniční značení, které se používá na většině značených cyklotras. Značky mají žlutou pokladovou barvu a jsou označeny symbolem kola. Trasy jsou značeny čísly nebo logy a mohou být doplněny i piktogramy. Horní řádek uvádí koncový cíl a na každém rozcestí se jeho název na každém rozcestí stále opakuje. Návěst vyznačuje vedení trasy č. 604 a č. Změna typu značení. Silniční značení se zde mění na terénní. Trasa č. Značené trasy vždy vedou z jednoho místa do druhého a netvoří okruhy. Začátek a konec trasy je označen koncovou značkou, a rozcestí je vyznačeno vždy pomocí směrových tabulí IS19.
Při jízdě po značených trasách je dobré mít představu, kam chceme dojet, naplánovat si cestu a zjistit, jaké trasy můžeme využít. Osvědčený způsob je trasu si naplánovat na internetové mapě mapy.cz a mapu i itinerář si můžeme vytisknout, nebo exportovat do GPS. Vždy je ale vhodné mít sebou na trase i tištěnou mapu (nejlépe vydanou KČT, kde jsou aktuální značené trasy). Pokud narazíme při jízdě na trasu označenou tabulkami IS21 a nemáme sebou mapu ani GPS, musíme jet po trase do následujícího rozcestí, kde se zorientujeme a dozvíme se, kam která trasa vede. Jedno a dvoumístnými čísly jsou vyznačeny dálkové národní trasy. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č. Trasa č.
Na koncích značek bývají ukazatele, které vedou dále i ve směru souběžných tras. Příklady evropských tras ukazují, že EV4 vede po národní trase č. 39 a proto na směrových tabulkách už není logo uvedeno. Přes Českou republiku vedou čtyři evropské trasy: Trasa střední Evropou; Sluneční trasa; Balt-Jadran a Stezka železné opony. Trasy zaměřené na nějaký tematický okruh se značí také logy. Jejich zřizovatelem ale není KČT (tyto trasy proto neudržuje). Nejznámější z nich jsou Vinařské stezky a trasy Greenways. U některých úseků cyklotras mohou být doplňující tabulky nebo piktogramy. Patří k nim mnohdy cyklisty opomíjený příkaz „Cyklisto, veď kolo“, „Schody“, „Nebezpečná zvířata“ či „Elektrický ohradník“. Piktogramy pak značí cyklistickou infrastrukturu v okolí a zajímavosti na trase. Také pro jezdce na koních existují speciální značky. Na hipostezkách se setkáte s barevným kruhem v bílém čtverci. Barvy se používají stejné jako pro pěší turisty a značí je KČT.
Podobnost s pěší turistikou je zde patrná i v jiných bodech - na jezdeckých stezkách se jenom málokdy cválá a zejména při delších jízdách koně chodí krokem. Dlouhé páteřní stezky jsou značeny červeně, vedlejší větve mají modrou barvu. Regionální a místní jezdecké trasy, popřípadě odbočky k úvazištím nebo jezdeckým stanicím se označují zeleně a žlutě. Každá hipostezka má své římské číslo, které odpovídá její barvě: červené trasy č. 101-299, modré trasy č. 301-499, zelené trasy č. 501-699 a žluté trasy č. 701-899. Jízdárenské okruhy jsou vyznačeny barevným symbolem podkovy v bílém čtverci. Jinak je to v případě značení pro motoristy - ty na hlavní kulturní a turistické cíle v blízkém okolí upozorňují velké hnědé tabule. Řidiči se s nimi setkají na silnicích I., II. a III. třídy i u dálnic a na rychlostních komunikacích. Jedná se především o kulturní nebo turistické cíle např. zámek, hrad, zřícenina, tvrz, klášter, kostel, kaple, poutní místo, technické památky, archeologická lokalita, muzeum, skanzen, ZOO, židovské památky, vojenské památky, jeskyně... atd. Jestliže se motorista nadchne a rozhodne se uvedené místo navštívit, po sjezdu z hlavní silnice nalezne na silnicích nižší třídy další hnědé značky (ukazatele), které jej k cíli dovedou. Značka vždy uvádí název cíle a příslušný piktogram. Zajímavý cíl pro motoristy nebývá daleko - od příslušného sjezdu z dálnice nebo křižovatky rychlostní komunikace je to maximálně 25 km, na silnicích I. Velmi podobné směrovky (se stejným zaměřením, ale v menším měřítku) naleznou turisté také ve větších městech. Stejně jako se musí motoristé řídit dopravními značkami, tak i vůdci rekreačních plavidel mají stejnou povinnost vůči značení vodních cest. Zvláště v dnešní době, kdy si lze vypůjčit motorovou loď bez průkazu VMP, je třeba tyto značky znát.
Od těch silničních se značky na vodních cestách, odborně řečeno plavební znaky, dost liší. „Řidiči za kormidlem“ tj. vůdci malých plavidel by měli věnovat svou pozornost zejména značkám vymezujícím plavební dráhu - značí ji dva bílo-červené kosočtverce. Bílé strany znamenají bezpečné proplutí, naopak červené strany značí jízdu mimo plavební dráhu. Důležité je také znak pro zákaz proplutí vyznačený podobně jako turistické značky, avšak prostřední pruh je bílý a krajní pásy mají barvu červenou. Na vodních cestách České republiky, jako je např. řeka Vltava nebo Labe, se často setkáte i se značkou zakazující stání (přeškrtnuté P červeným pruhem), kotvení (obrácená přeškrtnutá kotva) nebo vyvazování k břehu (škrtnuté pachole).
Tam, kde je kotvení, vyvazování nebo stání povoleno, uvidíte bílou značku na modrém poli stejného vzezření. K nejzákladnějším znakům patří i zákaz potkávání a předjíždění (šipky nebo dvojité šipky) a zákaz stání plavidel v šířce vyznačené na signálním znaku. U plavebních komor a jezů uvidíte šipku v bílém poli ohrazenou červenými pruhy - ta přikazuje směr plutí. Další příkazovou značkou, velmi často na vodních cestách užívanou, je příkaz zůstat stát (vodorovná čára na bílém poli) anebo černé kolečko (dej zvukový signál). Plavební znaky pro vnitrostátní plavbu jsou, stejně jako dopravní značky, mezinárodní, takže jejich znalost můžete uplatnit i v zahraničí. V některých zemích mají kulatou podobu, v jiných jsou obdélníkové, jako u nás.
tags: #turisticke #znacky #skrizene #mece