Na protějším vršku se vypíná fešný frýdlantský zámek, na zápraží chalupy se vyhřívá třináctiletý kříženec kokra a setra a na zahradním stole leží vedle mísy borůvkového koláče knížka Třetí poločas, která Jiřímu Žáčkovi vyšla loni v nakladatelství Šulc-Švarc. Na seznámení se studentkou Umprum Evou Č. Všem dětem světa bych přál, aby dospělí konečně dostali rozum. Jednorožec mi připadá víc pohádkový, bližší dětem. Chtěl bych být kosatkou - to je tvor, který se nemusí nikoho bát. Jedině lidí.
O autorovi a jeho postoji k životu
Kytovci jsou vůbec obdivuhodní savci; díky tomu, že jejich prapředkové zůstali v moři, nemusejí jako my suchozemci otročit osm a více hodin denně, nepotřebují oděv ani obydlí, obejdou se bez aut a letadel, bez televize a počítačů, bez bank a pojišťoven, bez armády a policie, zkrátka bez vymožeností civilizace, která mi připadá čím dál stupidnější, protože usilovně pracuje na svém zániku. Našinci rádi vtipkují, že bychom místo lva a orlic měli mít v erbu prase, osla, straku, hyenu nebo chameleóna, ale když vidím, jak snadno se dáme zmanipulovat mediálními kampaněmi a jako spasitele si volíme recyklované šíbry, navrhoval bych do státního znaku pařez.
Máte zamilovanou řeku? Vyrostl jsem ve Strakonicích, takže mou nejmilejší řekou je zlatonosná Otava; možná proto, že jsem se v ní jako kluk několikrát topil. Ještě ho máte schovaný? Ta čezeta, na níž mě táta vozíval po Šumavě, už je jistě dávno rozebraná na součástky, anebo stojí v muzeu veteránů. Otec ji před lety prodal - a já tenkrát ještě netušil, že to je můj stroj času.
Vztah k dětem, literatuře a tvůrčímu životu
Schopnost žasnout, radovat se z maličkostí a milovat na sto pět procent patří mezi klíčové rysy Žáčka. Vypravil bych se do 30. a 40. let dvacátého století; chtěl bych potkat své rodiče, abych věděl, jak a čím žili, když byli mladí. Jak jste se před lety dostal k Ptákům - a jak jste si dovolil udělat z nich Ptákoviny?
V roce 1988 mi šéf činohry Národního divadla Milan Lukeš nabídl, abych antické Ptáky přepsal pro Novou scénu. Takovou nabídka se neodmítá. Premiéra Ptákovin podle Aristofana byla v režii Stanislava Moši a s hudbou Zdenka Merty v červnu 1989. Lidi na tu taškařici chodili jako na parodii reálného socialismu. Podařilo se odvrátit její zákaz, přišel listopad 1989 - a najednou ta komedie začala lidem připadat jako parodie sametové revoluce..., a byla stažena z repertoáru. Takový fór by nevymyslel ani Aristophanes.
Opakovaný vtip málokdy vyzní vtipně. Přesto jste se loni k Ptákovinám, které mezitím vyšly knižně, vrátil. Já jsem se k nim nevrátil, ani jsem se o to nepokoušel. To Moša s Mertou je vzkřísili v brněnském Městském divadle. A zdá se, že měli dobrý čich. Diváci vědí, že ty mříže a klece pro důvěřivé ptáky, o kterých Ptákoviny pojednávají, se stavějí v každé době. Dnešní klece bývají většinou virtuální, ale fungují možná ještě spolehlivěji než ty skutečné.
Psací techniky, jazyk a tvůrčí styl
Pro Vladimíra Holana byla vrcholem sprostoty báseň psaná na stroji. Já nejsem tak přísný, pro mě psací stroj ani počítač nejsou - při mém způsobu psaní, škrtání a vpisování jiných variant - ani tak vulgární, jako spíš nepraktické. Doma mám tři plničky Parker, kterými píšu básničky; prózu za mě píše můj počítač Hugo. Ta chrlivá islandská sopka.
Ovládání jazyka a hrou s slovy se Žáčkovi daří skvěle: "Mám rád 30. A co 1. máj nebo 1. Apríl je sympatický den; smích je zdravý." Odkazy na literaturu, film či hudbu se objevují napříč texty a staly se součástí jeho veřejného mluvčího stylu. V jednom z rozhovorů připouští, že hudba se stala přirozenou součástí poezie již od počátků, a že Semafor byl pro něj významným učitelem.
Životní krize, rodina a nemoc
V životě Jiřího Žáčka hrála důležitou roli partnerská podpora jeho ženy Evy, která mu pomáhala zvládat krize, zejména po onemocnění rakovinou hrtanu v roce 2005. „Úspěšnou operaci beru jako druhé narození.“
Eva byla jeho nejbližším člověkem, nejlepší kamarádkou i partnerkou; bohužel, po několika letech ji ztratil. „Moje žena byla můj nejlepší kamarád, a v noci kamarádka.“ Doma ho dnes doprovází vzpomínky, a přesto pokračuje v psaní a tvorbě pro děti i dospělé. O tom, jak se zvládá po ztrátě, svědčí i jeho díla, která vyšla po roce 2005, včetně sbírek Kdo učí ptáky zpívat a Nůše plná pohádek poskládaných do řádek.
Rodina, kořeny a místo k psaní
Narozen 6. listopadu 1945 v Chomutově, prožil Jiří Žáček dětství a mládí ve Strakonicích. Později studoval na ČVUT a propracoval se k literatuře; byl autorem učebnic a dětských knih, které si získaly miliony čtenářů. Dětství v Jihočeském kraji, Otava a Podskalí se promítají do jeho tvorby: Otava se stala „Seinou, Mississippi i Amazonkou“ v jeho vzpomínkách.
V posledních letech tráví více času v Jizerských horách a popisuje je jako „našich nejkrásnějších (vele)horách“. Přiznává, že Jizera a Šumava ho oslovují, ale nalézá radost i v městském životě Prahy, kde žije s rodinou a pracuje jako spisovatel. Zvláštní význam má pro něj vztah k dětem a jejich bezprostřednosti: „Děti nesnášejí mravoučné poučování, karatelství ani kazatelství. A rády se smějí.“
Reflexe o literatuře a společnosti
Žáček se často vyjadřuje k problematice cenzury, kritiky a postavení spisovatele: „Kritiky na neznámé autory bez konexí zásadně nemohou být dobré, i kdyby dílo bylo sebelepší. Jen líbí-li se dílo Straně je ‚dobré‘.“ Z jeho textů vyplývá přání, aby poezie bylo přístupné a zároveň ostré, s jazykem plným slovních hříček, paradoxů a sarkazmu vůči současnému dění.
V rozhovorech popisuje vývoj české poezie a své místo v ní: „V osmdesátých letech jsem byl oficiálním autorem... A teprve pak jsem vytáhl ze šuplíku legrácky psané pro odreagování.“ Jeho humor je lemován tezkou životní zkušeností i láskou ke slovu, které má nosit čtenáře dál k porozumění sobě samému.
Vybrané dílo a jeho dopad
Žáček je autorem více než třiceti básnických sbírek i knih pro děti. Mezi nejznámější patří Okurková sezóna, Rýmy pro kočku a pod psa a Vy mně taky!. Jeho poezie je známá hravostí, ironickým nadhledem a schopností oslovit široké spektrum čtenářů. Jeho práce byla zhudebněna hudebníky jako Michal Prokop a Slávek Janoušek, což svědčí o její trvalé popularitě mezi publikem a mládeží.
Současně Žáček pokračuje v publikačních projektech pro děti (Čáry máry fuk, Aprílová škola) a v publikační činnosti pro dospělé. Zvláště významná je jeho role jako tvůrce aforismů a humoristických textů, které se často objevují v médiích a na veřejných akcích. Jeho odkaz spočívá v kombinaci dialogu mezi humorem, morálkou a reflexí společnosti, která se mění pod vlivem času i technologií.
Závěrečné zamyšlení
Verše Jiřího Žáčka vynikají svěží obrazností, vtipem a smyslově radostným přístupem k životu. Postupně v nich sílí satirické prvky. Žáček si dokáže hrát se slovy a pracovat s rytmem a metaforami, které čtou dospělí i děti s porozuměním. Jeho literární cesta ukazuje, že pravdu a humor lze spojit v díle, které vydrží i po desetiletích.
