Fasády zámků jsou tam pořád zjizvené dírami po ruských a německých kulkách anebo dělostřelecké munici. V jižním Polsku jako by ještě neskončila druhá světová válka, její stopy jsou patrné už kousek za česko-polskou hranicí. „Je to smutné, ještě jsme neopravili, co bylo zničeno v roce 1945, a u sousedů na Ukrajině už Rusové opět ničí celá města,“ stýská si starousedlík Gerhard Wieder u ruin zámku v polské obci Tworków. Zdi slezského zámku v Tworkówě nedaleko Ostravy jsou stále posety různě hlubokými zraněními z roku 1945. Rozstřílené zámky lze najít i v nejbližším okolí Tworkówa (Sławików, Brzeźnica, Łubowice), vydejte se tam s reportérem CNN Prima NEWS, který před půldruhým rokem ve stejném regionu mapoval rozstřílené kostely. Teď pozornost a objektiv fotoaparátu zaměřil na ruiny šlechtických sídel. Češi to mají do Tworkówa jen skok. Z hraničního přechodu v Hati je to sem něco přes kilometr, ze severního okraje Ostravy jen 16 kilometrů. V socialistickém Československu by se za války takto poškozený objekt buď nákladně rekonstruoval, anebo spíš rovnou zbořil. V Polsku tikají hodiny v jiném rytmu, rozvaliny tady nikomu nevadily, jen pomalu chátraly.
„Zámek částečně vyhořel už ve třicátých letech, ale tehdy byl provizorně zastřešen. Měl to být údajně pojistný podvod. V oblasti kolem polského města Racibórz, v němž dosud chátrají na konci války rozstřílené zámky i kostely, se na jaře 1945 odehrála část takzvané Hornoslezské (Ostravské) operace. Rudá armáda spolu s vojáky československé tankové brigády měli za cíl dobýt Ostravu, poslední zbrojařskou základnu německé armády. Osvobozenecká operace probíhala od 10. března do 5. května 1945 a spojenci na Ostravu zaútočili širokým obchvatem přes dnešní polské i české Slezsko (Prudnik, Racibórz, Opava, Kravaře atd.). Do bojů se zapojilo okolo 225 tisíc rudoarmějců, z nichž asi 24 tisíc padlo (plus asi 1 000 československých vojáků) a 89 tisíc jich bylo raněno. Německé vojsko nasadilo do operace asi 155 tisíc vojáků, 75 tisíc mužů padlo a 20 tisíc bylo zajato. V bitvě o přístupy k Ostravě se tedy celkově utkalo přes 400 tisíc vojáků.
„Napřed tady probíhaly těžké boje mezi wehrmachtem a Rudou armádou, o kterých svědčí stopy po stovkách střel ve stěnách zámku,“ ukazuje na různě hluboké „jizvy“ v cihelném zdivu. „Když bylo po bojích, Rusové tu na nějaký čas zřídili polní kuchyni, ale když odcházeli, zámek zapálili a ten vyhořel do základů. A proč rudoarmějci zámek na rozloučenou zapálili? „Udělali to ze stejných důvodů, z jakých teď likvidují Mariupol a další ukrajinská města. Kam vstoupí ruský voják, tam přijde zkáza a ničení. Teprve od roku 2016 probíhají na zámku alespoň záchranné práce. Obnažené zdivo se zpevňuje a věž už byla zpřístupněna veřejnosti.„
„Paradoxně na zámku pracují samí Ukrajinci, někteří teď ale odešli do války. Gerhard Wieder pochází ze smíšené německo-polské rodiny, část jeho předků byla odsunuta do Německa. Němce v Tworkówě po roce 1945 částečně nahradili běženci ze Lvova a z jiných míst dnešní Ukrajiny, odkud Poláky zase vyháněl Stalin. Slezsko je zemí vyhnanců, proto tu teď s mimořádným pochopením přijímají ukrajinské uprchlíky. Býval to pyšný renesanční zámek, na počátku baroka ho dokonce vlastnil poradce rakouského císaře Ferdinanda II. Wilhelm Boreck a v 18. století tady byli doma Eichendorffové. Německý rod, z něhož pochází jeden z nejslavnějších evropských romantických básníků Joseph von Eichendorff. Poeta, o kterém se dodnes učí němečtí gymnazisté.
Trosky zámku v Łubowicích působí až strašidelně, ruiny trčí ze země v neudržovaném starém parku. V pouhou zříceninu se proměnil i zámek v sousední obci Brzeźnica, ten stojí uprostřed areálu místní farmy. Střecha dávno zmizela, fascinují mě ale dochovaná dřevěná empírová vrata, která střeží vstup do objektu. Ještě přízračnější dojem získávám o šest kilometrů dál v obci Sławików. Monumentální klasicistní třípatrová stavba zámku se pomalu hroutí do zarostlého zámeckého parku. V hlavě mi rezonuje jeden kronikářský zápis o bojích v této části Slezska na konci druhé světové války: „Halda trosek a rozsáhlé spáleniště. Pole proměněna v zákopy, plná drátěných překážek a trychtýřů od bomb.
„Zámek Sławików na mě dělá dojem, jako by ho Rusové rozstříleli jen před pár dny, tak autenticky působí rány po munici na všech částech fasády. Na mohutném zahradním štítu zámku dosud visí v tympanonu zrezivělé hodiny, které ukazují půl jedné. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Zámek Ploskovice nechala vystavět jako letní rezidenci velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská v 1. čtvrtině 18. století. V polovině 19. století se zámek stal soukromou rezidencí císaře Ferdinanda V. Habsburského. Při této příležitosti byl zámek zvýšen o patro a celkově upraven. Johanité drželi Ploskovice s malými přestávkami až do roku 1545. Pro nedostatek finančních prostředků museli však panství neustále zastavovat. Z celé řady zástavních držitelů připomeňme alespoň Adama Ploskovského z Drahonic. Za něho tu došlo roku 1496 k povstání poddaných, kteří se postavili na odpor proti zvyšování robotních povinností. Poddaní se vzbouřili, dobyli tvrz a vynutili si na svém pánovi propuštění z poddanství a dobrovolně se poddali Daliborovi z Kozojed. Jeho čin byl v rozporu s tehdejšími feudálními zvyklostmi. Teprve na sklonku 17. století, kdy připadly Ploskovice dědictvím Anně Marie Františce, z rodu Sasko-Lauenburského, se opět dočkaly Ploskovice svého rozkvětu. Anna Marie Františka se po ovdovění znovu provdala za toskánského vévodu Gastona, posledního z rodu Medici, a získala titul princezny. Jejich manželství však bylo nešťastné a Gaston žil trvale v Itálii. k rozhodnutí vybudovat v Ploskovicích nový zámek, který by se vyrovnal současným stavbám zahraniční šlechty. Anna Marie Františka spálila všechny účty, takže chybí i doklady o přesné době stavby i jméno architekta. Podle stavebního rozboru je stavitelem zámku Václav Špaček, osobní stavitel A. M. F. Od roku 1805 přecházejí Ploskovice do majetku toskánské větve Habsburků a od roku 1849 se staly letním sídlem rakouského císaře Ferdinanda I. Habsburského, neboli posledního českého korunovaného krále Ferdinanda V. Ploskovice se měly stát vedle Pražského hradu a zámku v Zákupech jeho rodinným sídlem. Pod vedením pražského stavitele Jana Bělského, kterému asistoval architekt Josef Pokorný, byl původní jednopatrový zámek zvýšen o jedno patro a byly přistavěny dvě vedlejší budovy. Po smrti Ferdinanda V. se zámku ujal císař František Josef I. Po roce 1918, po vyhlášení československého státu, zde bylo letní sídlo ministerstva zahraničních věcí. Za doby II. světové války zde sídlila nacionálněsocialistická škola, tzv.
Poř. č. Předchůdcem dnešního čtyřkřídlého renesančního zámku byl šlechtický hrad založený rodem Tasovců patrně již v polovině 13. století. První zmínka o držiteli hradu se uvádí k roku 1234, kdy je na listině oslavanského kláštera (vznikla však až kolem roku 1270) jmenován Budiš z Náměště. V držení rodu Tasovců, respektive jejich větve Meziříčských z Lomnice zůstal hrad až do vymření rodové větev v roce 1567. Pouze v 1. pol. 15. století se vedle pánů z Kravař vystřídali v držení hradu i páni ze Švamberka, husitský hejtman Jan Čapek ze Sán či zemský hejtman Ctibor Tovačovský z Cimburka. V roce 1567 zdědil panství po své matce Jan Starší ze Žerotína, který také hrad přestavěl do podoby dněšního zámku. Panství bylo v držení tohoto rodu až do roku 1628, kdy Karel Starší ze Žerotína, významný představitel moravské stavovské obce prodává panství neméně známému Albrechtu z Valdštejna a odchází do polského exilu. Posledně jmenovaný prodává hned následujícího roku panství hrabatům z Werdenbergu a ti panství se zámkem i městem drží až do roku 1752, kdy přechází do držení rodu Haugviců. Haugvicové drželi panství až do roku 1945, kdy je jim bylo zkonfiskováno podle Benešových dekretů. Poté sloužil zámek krátkou dobu jako letní sídlo prezidenta republiky E. Beneše, který zde i s chotí v letech 1946 a 1947 pobýval. V roce 1956 zde byla umístěna sbírka jedinečných nástěnných gobelínů vlámského a francouzského původu z období renesance až rokoka a zámek byl zpřístupněn široké veřejnosti. Zámek obklopuje zámecký park a obora se staletými duby, z nichž asi tisíciletý tzv. Žižkův dub se nachází přímo pod zámkem. Z podoby nejstaršího hradu se nám vzhledem k rozsáhlé renesanční přestavbě mnoho nezachovalo. Můžeme předpokládat pravidelnou dispozici, snad redukovaného kastelu, podobně jako u dalších rodových sídel. S palácem při hradbě a se vstupní věží na severu nebo ve skoseném severovýchodním nároží. Vzhledem k absenci odpovídajících průzkumu se však o podobě nejstaršího hradu můžeme jen dohadovat. Zbytky původního hradu jsou obsaženy v severním a zčásti i ve východním křídle renesančního zámku. Nasvědčuje tomu nepravidelný zalomený půdorys a nestejná výšková úroveň podlaží v severním a západním křídle. Na severní straně se dochoval mohutný příkop chránící hrad z původního přístupového směru. Z pozdně gortické přestavby uskutečněné ještě za Meziříčských z Lomnice se nám dochovala věž v severním nároží předhradí přímo nad zmiňovaným hradním příkopem s jedním renesančním oknema se stopami po dřevěném ochozu v horní části. Největšími stavebními změnami prošel hrad v letecjh 1572-78, kdy jej Jan Starší ze Žerotína přestavěl ne renesanční čtyřkřídlý zámek. Přestavba započala vybudováním kaple v severovýchodním nároží dispozice s pozdně gotickými kružbami okem a s kněžištěm v mase zdiva. Zcela nově byly postaveny jižní a západní křídlo s dvoupatrovými arkádovými lodžiemi s toskánskými sloupy v přízemí, ionskými v prvním a korintskými ve druhém patře. Nově bylo vybudováno i východní křídlo s pozoruhodným venkovním vstupním schodištěm. Zámek který úplně ztratil svou obranou funkci si vyžádal i změnu přístupové komunikace. Z jihovýchodu vede přes zachovalý hradní příkop kamenný most se třemi oblouky do brány předzámčí v jejimž štítu nese dvojice lvů kartuš s erbem stavebníka, nápisem o přestavbě zámku a rodovým heslem Žerotínů "In Domino confido" (Důvěřuj v Pána). Na vnitřní nádvoří zámku se dostaneme menším portálem po již zmiňovaném venkovním schodišti. Uprostřed nádvoří zaujme Neptunova kašna, která je spolu s některými reliefy pískovcových arkád dílem italského kameníka J.Gialdiho. Kašna byla napájena ze studny hluboké 38 m vytesané ve skále, která sloužila i jako cisterna. Vertikální komunikaci nového zámku zajišťovala schodišťová věž v severozápadním rohu vnitřního nádvoří. Vnitřní výzdoba pochází z období asi o století později (po roce 1670) a je dílem italského umělce C. Tencalla pro Alexandra z Werdenbergu. Nejkrásnější fresková výzdoba s motivem Amora a Psyché se dochovala v sále suterénu jižního křídla, kde je dnes knihovna. Knihovna obsahuje na 3 000 svazků historických, filozofických, vojenských, lékařských a náboženských spisů spolu s rozsáhlou sbírkou hudebních nástrojů a skladeb.
06. 11. 08. 06. V souladu s § 22 odst. 2) zákona 20/1987 Sb. stavební činnost nebo jinou činnost, při níž mohou být ohroženy archeologické nálezy. Režim archeologické památkové péčeNutnost zabezpečení záchranného archeologického výzkumu ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. Plaček, M. Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Praha, 1996. Otázka, co mají společného zámky se zámky, se přímo vnucuje. Slovo zámek má v češtině dva základní významy. Jenže zámek je i to, co navštěvujeme jako turisté. Tedy, opět cituji ze slovníku, „rozlehlá výstavná budova, zpravidla vybavená a obklopená parkem, někdejší šlechtické sídlo“. Na první pohled zámky jako technická zařízení a zámky jako budovy nemají společného vůbec nic. Ti z nás, kteří umějí německy, ale vědí, že přesně tento dvojí význam má i německé slovo Schloss, takže nemůže jít o nějakou českou náhodu. Když se podíváme na původ slova zámek, zjistíme s úplnou jistotou, že zamykací význam slova zámek byl původní. Jak došlo k tomu, že se slovem Schloss a podle toho pak v češtině slovem zámek později označila i šlechtická sídla, vysvětluje František Šmahel ve své knize Husitské Čechy. Vědec pak upozorňuje, že v češtině se ale slovo zámek nepoužívalo takhle přesně, že zámek byl pro lidi ve 14. století leccos, a pak shrnuje: „Z dílčího rozboru... vyplynulo, že slovo zámek neoznačovalo ještě určitý typ hradního sídla. Příspěvek zazněl v pořadu Slova, který v letech 2002-2005 vysílala Regina. Zámek má za sebou neuvěřitelnou cestu. Z chátrající památky vznikl živý areál, kam se lidé vraceli za zážitky. Na nového zámeckého pána nebo paní čeká uprostřed malebného Máchova kraje. „Chci, aby byl zámek v dobrých rukou, nejlépe aby sloužil pro veřejnost,“ řekl Deníku současný majitel a cestovatel Oldřich Kilián.
Od šlechticů přes armádu až k pohádkámHistorie zámku sahá až do 16. století. Během let se tu vystřídali šlechtici, Maltézští rytíři, úředníci i armáda. Každá éra tu zanechala svou stopu. Pak ale přišel úpadek. A následně obrat, který by vydal na film. V roce 2010 objekt zakoupil Oldřich Kilián, který začal s jeho rozsáhlou rekonstrukcí a v roce 2011 se areál znovu otevřel veřejnosti - tentokrát jako pohádkový a zážitkový prostor pro rodiny s dětmi.„Z místa, kam se dřív skoro nikdo nepodíval, se stal vyhledávaný výletní cíl. To je něco, na co se dá skvěle navázat,“ podotkl makléř Václav Ovečka s tím, že samotný zámek nabízí za jednu korunu. „Nicméně součástí prodeje je i kompletní vybavení a čtyřicet let budovaná etnografická sbírka, která se řadí mezi největší v České republice,“ doplnil. Díky tomu se cena vyšplhala na 74 900 000 korun.Expozice v Horní Libchavě je rozsáhlá. Návštěvníci si prohlédnou artefakty spojené s historií zámku, ale hlavně předměty a fotografie Kilánových z cest.
