Nalodit se v Southamptonu (nebo třeba Hamburku), na několik dní se zavřít do kajuty či bloumat po palubách a pozorovat nekonečný oceán a nakonec zahlédnout plamen Sochy svobody a pak manhattanské mrakodrapy vystupující zpoza obzoru - to se zdá jako něco, co zůstává bezpečně zamčeno v hloubi minulého a předminulého století. Ale i v době, kdy se dá za cenu transatlantické plavby a za zlomek času stráveného na palubě doletět letadlem na opačnou stranu zeměkoule, stále existuje i možnost se na plavbu přes Atlantik vypravit.
Rovných dvacet let se plaví poslední zkonstruovaná transoceánská linková loď Queen Mary 2. V roce 2004, kdy ji pokřtila tehdejší britská královna, to byla také největší dopravní loď na světě. Dnes to už neplatí, ale přesto je Queen Mary 2 zcela unikátním plavidlem, a lze-li některou loď považovat za opravdovou královnu světových moří, je to nepochybně ona.
Proč je Queen Mary 2 výjimečná mezi ostatními loděmi
Většina lodí, které dnes plují s cestujícími po mořích, jsou buď trajekty postavené pro kratší linky přes jednotlivá moře, anebo výletní lodě, jejichž smyslem je vozit pasažéry po zajímavých destinacích v Evropě, Karibiku nebo třeba Jižní Americe, a tak se nikdy příliš nevzdálují od břehů. Je pravda, že nejtragičtější námořní nehody se staly právě na trajektech, ale řada jejich tragédií souvisela spíše s nekompetentností posádky nebo třeba s přetížením než s opravdovou zrádností moře.
Postavit loď odolnou veškerým rozmarům oceánského počasí není vůbec jednoduché. Rozdíl oproti běžným výletním lodím je patrný na první pohled. Queen Mary 2 má třeba ve srovnání s podobně starou Queen of the Oceans (spuštěna v roce 2002 jako Ocean Princess) trup vyšší, aby odolala velkým vlnám, a zároveň má oproti výletním lodím téměř o polovinu větší ponor. Transoceánské lodě se také stavěly s trupem silnějším ve srovnání s plavidly určenými pro výletní plavby po mořích.
Lodě představovaly jediný způsob, jak se dostat z Evropy do Ameriky (samozřejmě třeba i do Austrálie) do roku 1919, kdy se podařilo poprvé přeletět Atlantik, ale reálně až do konce druhé světové války, po níž se teprve začala pozvolna rozvíjet vážně míněná mezikontinentální letecká osobní doprava. Linkové lodě, které byly se začátkem druhé světové války konfiskovány pro vojenské potřeby (zpravidla sloužily k přepravě vojáků), se po jejím konci ještě vrátily ke svému původnímu účelu. V 50. letech byl naposledy stanoven nový rychlostní rekord v překonání Atlantiku s cestujícími, zásadní útlum přišel v 60. letech s nástupem kapacitních tryskových dopravních letadel.
Starší transoceánské lodě byly vyřazeny, a buď šly do šrotu, nebo se z nich staly nastálo ukotvené atrakce. Novější byly rekonstruovány tak, aby mohly sloužit spíše jako výletní lodě, jejichž provoz byl stále výnosný, a ne k prodělečným linkovým plavbám. Již jako hybrid použitelný k oběmu takovým účelům byla v 60. letech stavěna loď Queen Elizabeth 2, která svým jménem odkazovala k jedné z dvojice mořských „královen“ britského rejdařství Cunard.
Historie jmen a duch minulých „královen“ Cunardu
Všeobecně se tehdy předpokládalo, že Queen Elizabeth 2 bude vůbec poslední lodí postavenou tak, aby se mohla běžně plavit přes Atlantik. Pokřtěna byla dva měsíce po prvním letu Concordu, a tak od začátku působila poněkud anachronicky. Jenomže tím, že nakonec zbyla jediná, tak přece jenom dokázala vždy přilákat dost lidí, kteří chtěli zakusit romantiku dávných dob. A když zrovna nebyla dostatečná poptávka k plavbě přes Atlantik, byla loď dost luxusní na to, aby mohla konkurovat výletním plavidlům a vozit cestující po krásách Evropy či jiného kontinentu.
Ale zhruba po třiceti letech provozu se její vlastník rozhodl, že je načase stárnoucí „královnu“ nahradit lodí, která by byla větší, zároveň úspornější - a v neposlední řadě i spolehlivější než Queen Elizabeth 2, která se potýkala s řadou zásadních technických nedostatků. Pak tady byla i otázka velikosti. Queen Elizabeth 2 nebyla postavena s ambicí, aby byla co možná největší a nejkapacitnější. Jenomže koncem 90. let zájem o plavby významně narostl - údajně v souvislosti s filmem Titanic. A tak bylo rozhodnuto, že Cunard potřebuje loď nejen modernější, ale také větší než Queen Elizabeth 2.
Stavba její nástupkyně a dalšího (znovu dost možná posledního) „ocean lineru“ začala v roce 2002. Cunard už nemohl stavbu zadat svému tradičnímu dodavateli, tedy skotské společnosti John Brown & Co., protože ta přestala stavět lodě v 70. letech, nedlouho po dokončení Queen Elizabeth 2. A tak se nová „královna“ stavěla mimo britské území - v Chantiers de l‘Atlantique ve francouzském Saint-Nazaire, která patřila Alstomu. Nabídky na stavbu podaly také loděnice ze Severního Irska, Německa, Itálie a Norska.
Že nová loď bude opět královna, totiž Queen Mary 2, bylo jasné od začátku. Cunard postupně znovu využil jména svých možná nejslavnějších lodí zkonstruovaných krátce před druhou světovou válkou. Ty vznikly až po jeho vynucené fúzi s tradičním rivalem White Star, kdy Cunard opustil tradiční pojmenování svých plavidel s koncovkou -ia. Traduje se, že první z dvojice nových lodí chtělo rejdařství pojmenovat po královně Viktorii. Tím by ostatně zachovalo své tradiční „ia“. Když ale z Cunardu napsali do Paláce prosbu, zda by směli nazvat nové plavidlo podle „největší britské královny“, potěšený král Jiří V. odpověděl, že jeho manželka, královna Marie z Tecku, bude nanejvýš poctěna. A tak se po oceánech od roku 1936 plavila Queen Mary. V roce 1938 se k ní připojila Queen Elizabeth - opět pokřtěná po manželce vládnoucího panovníka, Alžbětě Bowes-Lyon.
Jméno lodi Queen Elizabeth 2 pak již nebylo míněno tak, že by byla pokřtěna po vládnoucí panovnici Alžbětě II., ale že je to druhá loď v pořadí pojmenovaná po manželce Jiřího VI. Analogicky pak vzniklo jméno Queen Mary 2 pro její nástupkyni. Postavit Queen Mary 2 nebyl vůbec snadný úkol. Část těchto peněz skončila i v Česku, kde vznikly záchranné čluny a bezpečnostní jeřáby a také koupelnová jádra pro 1300 kajut. Kromě materiálu bylo potřeba zaplatit i tři tisíce dělníků a tisíce dalších lidí, kteří měli se stavbou lodi co do činění. Plavidlo navrhl Stephen Payne, který se předtím i potom podílel na návrzích mnoha plavidel různých divizí Carnivalu, ale Queen Mary 2 zůstane nepochybně jeho vrcholným dílem.
Konstrukce a technika, která definuje plavbu
Konstruktér neskrýval inspiraci jejími předchůdkyněmi Queen Elizabeth 2, ale i původní Queen Mary a také dalšími slavnými transoceánskými loděmi - včetně francouzské předválečné chlouby Normandie nebo poválečné lodi United States. Ta je historicky posledním držitelem modré stuhy za nejrychlejší přeplutí Atlantiku s cestujícími. Stavba Queen Mary 2 byla hotová až neuvěřitelně rychle na to, jaký kolos vznikal, a na to, že předtím přes třicet let nikdo transoceánskou osobní loď nestavěl. Kýl Queen Mary 2 byl položen v polovině roku 2002, na vodu byla loď spuštěna na jaře roku 2003 a dokončena byla již na konci téhož roku.
Zahynulo při ní šestnáct lidí, s nimiž se zřítilo lešení. Zahájení provozu následovalo: 8. ledna 2004 nastal okamžik, kdy královna Alžběta znovu křtila novou zaoceánskou loď. Bůh mohl poprvé žehnat 12. ledna 2004, kdy se Queen Mary 2 vydala na svoji panenskou plavbu ze Southamptonu do Spojených států. Cílem tehdy nebyl New York, nýbrž floridská Fort Lauderdale.
Queen Mary 2 se během své historie potýkala s různými technickými obtížemi i událostmi. Na Floridě se tedy Queen Mary 2, jejímž prvním kapitánem byl syn prvního kapitána Queen Elizabeth 2 Ronald Warwick, objevila až 26. ledna - dva týdny po vyplutí z Hampshiru. Hned na první plavbě mohla loď ukázat, nakolik se dokáže vyrovnat s atlantickou bouří, neboť když odplouvala z Anglie, blížila se vichřice s poryvy o rychlosti kolem sto kilometrů. S tím se Queen Mary 2 vyrovnala bez větších nesnází, ale již o Velikonocích 2004 ji stihly první technické potíže, kvůli nimž se její plavba z Ameriky do Anglie o několik hodin protáhla.
První opravdu velká potíž přišla v roce 2006, kdy si Queen Mary 2 při vyhlídkové plavbě po Jižní Americe poškodila jeden z lodních šroubů a několik měsíců pak musela plout sníženou rychlostí - důsledkem byly hlavně změny programu vyhlídkových plaveb, při nichž vynechávala některé zastávky. Pak ještě šestkrát - naposledy loni na jaře - musel provozovatel rušit naplánované plavby kvůli technickým závadám. Třikrát na palubě hořelo, nicméně se požáry obešly bez zranění. Většinu let 2020 a 2021 byla Queen Mary 2 mimo provoz. Celosvětové rozšíření covidu-19 ji zastihlo na plavbě kolem světa - kterou Cunard pořádá jen jednou za několik let a zabere přes tři měsíce. Tu nedokončila.
Současný stav a význam pro Cunard
Queen Mary 2 byla svého času největší, nikoli však nejrychlejší. Jedna z jejích nejslavnějších plaveb, kdy loď dostala příležitost plně ukázat, co v ní je, byla transatlantická plavba z New Yorku do Southamptonu v říjnu 2012. Tehdy zasáhl velkou část východního pobřeží Severní Ameriky včetně New Yorku hurikán Sandy. Queen Mary 2 odrazila od terminálu v Brooklynu jen den předtím, než bouře naplno zasáhla New York a způsobila ve městě rozsáhlé záplavy. Byla to výjimečná příležitost, kdy loď pohánělo vše, co ji pohánět může - čtyři dieselové motory i dvě pomocné plynové turbíny. Obvykle ji pohánějí jen dieselové motory, je to podstatně levnější.
V roce 2004 byla Queen Mary 2 s výtlakem 79 tisíc tun a délkou 345 metrů největší osobní lodí na světě. Byla dokonce nepatrně delší než Enterprise, která byla tehdy největší letadlovou lodí, na moři nestačila vlastně jen na obří ropné supertankery. Dnes už to neplatí, protože vznikly ještě větší výletní lodě. O primát přišla Queen Mary 2 částečně již po dvou letech - Freedom of the Seas společnosti Royal Caribbean ji překonala výtlakem. Co do délky ji překonala v roce 2009 Oasis of the Seas rovněž od Royal Caribbean.
Queen Mary 2 zůstává však největším plavidlem Cunardu. Ten několik let provozoval souběžně ji i její menší předchůdkyni Queen Elizabeth 2 a po jejím vyřazení v roce 2008 pořídil tři nové „královny“ - Queen Elizabeth, Queen Victoria a dosud ještě nezařazenou Queen Anne. Ty však patří mezi výletní lodě. Samozřejmě, že i ony občas přeplují Atlantik nebo i plují kolem světa, ale nejezdí přes oceán v rámci pravidelných linkových plaveb - ty zůstávají vyhrazeny jen pro Queen Mary 2.
Když se příležitostně plaví všechny mořské královny bok po boku, je možné uvědomit si, jak Queen Mary 2 vyniká. Nakolik působí jako loď, a ne jako plovoucí hotel - obří „panelák“ posazený na lodní trup, který v celkovém pohledu trochu zaniká.
Meziválečné tradice a současná poloha lodě
Dvě předchůdkyně stále „žijí“ - Queen Mary 2 se při plavbách po světě setkává nejen se svými menšími sestrami, ale také se slavnými předchůdkyněmi. Z Cunardových tří vyřazených „královen“ dvě dosud existují. Původní Queen Elizabeth je jedinou z Cunardových „královen“, která již zanikla. Po vyřazení z provozu v roce 1968 skončila rovněž v Americe. Její nový majitel však brzy zjistil, že peníze docházejí, a prodal ji do Hong Kongu, kde přejmenovali loď na Seawise University a chtěli ji přestavět na plovoucí školu. Při rekonstrukci ale hořela a potopila se při hašení. Později byla vyzvednuta a prodána do šrotu.
Normandie, která bývá považována za nepřímou předchůdkyni dnešní Queen Mary 2, vznikla ve stejné loděnici a inspirovala Stephena Paynea. Město Normandie bylo chloubou meziválečné Francie a spolu s Queen Mary se tehdy o Modrou stuhu přetahovalo s Queen Elizabeth. Počátkem září 1939, když Francie a Velká Británie vyhlásily válku Německu, Normandie, Queen Mary i Queen Elizabeth zůstaly v New Yorku a měly se změnit na vojenské transportní lodě. Queen Mary a Queen Elizabeth přešly na rychlé transportní lodě, pro něž nepředstavovaly hrozbu ponorky, a přispěly k vítězství spojenců ve druhé světové válce. Normandie při pokusu o přestavbu na vojenský transport hořela, převrátila se a byla sešrotována.
Mimochodem, na vojenskou transportní loď se v průběhu svého života krátce změnila i Queen Elizabeth 2 - bylo to za Falklandské války. Britská pošta jí propůjčila toto označení jako čestné - na památku slavných předchůdkyní nejen od Cunardu, které kdysi poštu po celém světě opravdu vozily.
RMS Queen Mary 2 ale paradoxně nepluje pod britskou vlajkou. Od roku 2011 vlaje nad její zádí cosi, co běžný Evropan možná identifikuje jen jako cosi červeného, co má v levém horním rohu union jack. Když trochu zapátrá, zjistí, že je to vlajka Bermud. Cunard (a nejen on, ale i některá další britská rejdařství) přeregistroval své lodě na Bermudy s domovským přístavem Hamilton, což zdůvodnil tím, že britská legislativa neumožňuje kapitánům na palubě oddávat, zatímco bermudská ano. Jak ale v té době upozorňovala britská média, dává plavba pod bermudskou vlajkou dodatečnou flexibilitu a výhody pro provoz lodí.
