Vědecká studie (VS) Vývoj pracovně-právních podmínek a institutu dovolené v ČR a ve SR v letech 1918-2020 a jejich porovnání v ČR a SR a porovnání délky dovolené ve vybraných státech světa vychází ze stěžejních závěrů mého bádání z oblasti vývoje pracovněprávních podmínek a institutu dovolené v českých zemích a na Slovensku, a to od jejich počátků k právnímu stavu ke dni 1. 1. 2021 dle zákona č. 285/2020 Sb. Studie obsahuje přehled pracovně-právní legislativy a vývoj ochrany práce v daném časovém kontextu v obou kulturních oblastech. Komparace právních úprav na obou územích je zajímavým exkurzem z oboru právní historie, ale poskytuje především důležité rozšiřující znalosti z oboru současného pracovního práva.
Nutnost dobrých pracovních podmínek a dlouhodobější přestávky v práci z důvodu odpočinku, regenerace, prevence před pracovními úrazy, škodami na zdraví i zachování schopnosti dlouhodobého konání práce si začali uvědomovat panovníci v souvislosti se svými poddanými, kteří pro ně dolovali nerosty a tím jim přinášeli bohatství. A se svými vojáky, kteří jim je ochránili, popř. pomohli rychle získat cizí. Rolníci měli smůlu, neboť zemědělství vykazovalo v průběhu časů průměrně obstojné výsledky, v dobách neúrody museli pracovat ještě intenzivněji.
V Čechách a na Moravě platil rakouský občanský zákoník, který byl zároveň první obecnější úpravou pracovně-právních vztahů. V XXVI. Od poloviny 19. století rychle rostl počet továrního dělnictva a vznikla objektivní nutnost mezinárodní úpravy pracovních podmínek a řízení práce. Rovněž sílily snahy po formulaci požadavků na řešení a mezinárodní úpravu pracovního zákonodárství a ochranu práce. Začaly vznikat odborové organizace, dělnické spolky a politické strany, dokonce i mezinárodní organizace. V boji o politickou moc se začala objevovat pracovní a sociální témata.
Institut dovolené je velmi mladý, z hlediska právní historie je to v podstatě novinka. Moderní evropské země vyvinuly institut dovolené pouze v souvislosti s dočasným odpočinkem mimo službu pro vyšší vojenské důstojníky (od majora výše), vyšší státní úředníky a učitele. Před I. světovou válkou se v Předlitavsku začala objevovat stále častěji v pracovních smlouvách zaměstnanců dalších pracovních skupin. V roce 1910 měli nárok na dovolenou i obchodní pomocníci a od roku 1914 i úředníci na statcích.
Na území dnešního Slovenska stále platily obyčejové právní normy, rakouský občanský zákoník (ABGB) zde platil jen v letech 1852-1861. Československá republika vznikla koncem října 1918, jako první na světě (spolu s tehdejším Ruskem) přijala již v prosinci 1918 zákon (č. 91/1918 Sb.), o osmihodinové pracovní době, existoval propracovaný systém sociální podpory. I na území Slovenska a Podkarpatské Rusi vstoupila v platnost služební pragmatika (zákon č. 15/1914).
Od 20. let 20. století získali zaměstnanci několika evropských států, např. ČSR, Rakouska, Německa, Anglie atd., několik dnů dovolené (6 až 8), na druhou stranu bylo více svátků než dnes. V ČSR byla dovolená upravená zákonem č. 262/1921 Sb. Pro státní úředníky byl průlomový zákon Narodního shromáždění (s platností pro celou republiku) č. 103/1926 (dle dosažené třídy, závislé na vzdělání, výsledcích práce a délce zaměstnaneckého poměru se délka dovolené prodloužila na dva až šest týdnů v kalendářním roce). Důležitým mezníkem pro všechny zaměstnance byl pak rok 1934, kdy byl vydán velmi zdařilý a moderní zákon č. 154/1934 Sb. (opět s platností pro celou republiku).
Do určité míry sjednotil velmi roztříštěnou legislavní úpravu dovolené, dovolená byla podstatně prodloužena a nárok na ni získal větší počet zaměstnanců (mimo obchodní zástupce a pracovníky podle živnostenského zákona). Zákon umožnil čerpat dovolenou v délce dvou kalendářních týdnů všem zaměstnancům, kteří pracovali u stejného zaměstnavatele do pěti let, tří týdnů při zaměstnání u stejného zaměstnavatele do deseti let a čtyř týdnů při délce zaměstnání nad patnáct let u stejného zaměstnavatele. Čekací lhůta se zkrátila na šest měsíců a zaměstnanec, který si hledal nové zaměstnání, získal nárok na uvolnění z práce na dva půldny v týdnu (neplacené).
Právní úroveň Slovenska se připojením k České republice jednoznačně pozvedla. Až do roku 1934 zde platilo pro některé zaměstnance právo zvykové a uherské z let 1872-1911. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi byl od 24. srpna 1922 účinný zákon č. 244/1922 Sb. Od 1. ledna 1926 byl i na území Slovenska účinný zákon č. 103/1926 Sb. a od 1. 11. 1934 zákon č. 154/1934 Sb. Krátké období 1935-1939 žádné změny v oblasti dovolené nepřineslo, pracovní právo se rozvíjelo ve prospěch zaměstnanců (např. přijetím zákona o platových poměrech státních zaměstnanců (1936), zákona č. 141/1937 Sb., o kolektivních smlouvách a některých dalších), do roku 1937 rostla ekonomika státu.
Po dvaceti letech své existence byla ČR anektována Německem (15. března 1939), Slovensko se odtrhlo a vytvořilo samostatný stát (14. března 1939), Podkarpatská Rus byla ztracena, napřed od 14. března 1939 ve prospěch Maďarska, později od 29. června 1945 ve prospěch Ukrajiny (SSSR). V Protektorátu Čechy a Morava byl využíván zákon č. 67/1925 Sb., placená dovolená byla rozšířena i pro učně. Ještě v roce 1940 byla zrušena osmihodinová pracovní doba, která mohla být překročena až o dvě hodiny denně. V závěru roku byl novelizován zákon č. 262/1921 Sb., o placené dovolené pro horníky. Osoby do šestinasti let věku měly po šesti měsících nepřetržitého zaměstnání v hornictví nárok na čtrnáct dnů dovolené v kalendářním roce, osoby od šestnácti do osmnácti let na dvanáct dní dovolené. Dle vládního nařízení č. 33/1942 Sb. ustanovení § 2 činila délka dovolené u dělníků v hornictví na vyhrazené nerosty, kteří byli nepřetržitě v tomto oboru od šesti měsíců do pěti let šest dnů, od pěti do deseti let sedm dnů, od deseti do patnácti let deset dnů a v případě zaměstnání nad patnáct let dvanáct dnů. Ostatní zaměstnanci, pokud pracovali nepřetržitě v témž podniku u téhož zaměstnavatele alespoň šest měsíců do deseti let, měli nárok na šest dnů dovolené, při délce zaměstnání od deseti do patnácti let na sedm dnů a v případě zaměstnání nad patnáct let měli nárok na osm dnů dovolené. Pracovně-právní legislativa měla represivní povahu s diskriminačními prvky, nařízením ministra hospodářství č. 182/1944 Sb.
Hlavní kapitoly vývoje dovolené a klíčové mezníky
Po druhé světové válce došlo k významnému rozvoji institutu dovolené v souvislosti s rozvojem politických, hospodářských a pracovních práv v Evropě a v některých ostatních rozvinutých státech světa. Součástí základních práv se úprava dovolené stala v roce 1948. V roce 1947 došlo i v ČSR ke značnému zlepšení pracovně-právních podmínek, neboť 3 týdny dovolené mohli čerpat i zaměstnanci mladší 18 let a starší 50 let při zachování ostatních podmínek a 4 týdny dovolené ti zaměstnanci, kteří po dosažení 18 let věku byli v pracovním poměru u téhož zaměstnavatele nebo v témž podniku, popř. v témž oboru nebo v téže skupině povolání déle než 15 let.
Další zákony, které upravovaly institut dovolené, měly podobnou konstrukci jako zákon č. 82/1947 Sb. Lišily se v drobných úpravách. Jednalo se o zákony č. 220/1947 Sb., č. 31/1948 Sb., č. 91/1949 Sb. (zkrácení čekací doby na 5 měsíců pro zaměstnance do 26 let, kteří úspěšně dokončili studium, započítávání předchozích pracovních poměrů do nároku na dovolenou). Takže nárok na placenou dovolenou v délce 4 týdny za rok 1949 již měli všichni zaměstnanci nad 18 let věku, kteří odpracovali dohromady více než 15 let. Stejnou konstrukci měly pozdější zákony č. 32/1950 Sb. (s prodloužením čekací doby z 9 na 11 měsíců), č. 33/1950 Sb., č. 143/1950 Sb., (čekací doba 5 měsíců pro zaměstnance do 26 let i pro ženy, které vstoupily do prvního pracovního poměru), č. 198/1950 Sb., č. 11/1952 Sb. a č. 12/1952 Sb. Důležitá byla prováděcí vyhláška Státního úřadu plánovacího č. 122/1952 Sb., podle které se pro účely dovolené započítávala délka všech předchozích pracovních poměrů dohromady. Dalšími zákony upravujícími dovolenou byly zákony č. 4/1953 Sb. a zákon č. 3/1954 Sb. Zákon č. 3/1954 Sb. byl od konce druhé světové války prvním v řadě, jehož účinnost byla delší než jeden rok, konkrétně od 1. ledna 1954 do 31. prosince 1957. Do čekací doby se dle jeho úpravy nově započítávala absolventům učilišť státních pracovních záloh (ve smyslu ustanovení § 4 odst.
Další zákony upravující institut dovolené byly zákony č. 9/1955 Sb. a č. 11/1956 Sb. Dalšími zákony upravujícími dovolenou v letech 1957-1959 byly zákony č. 140/1956 Sb. a č. 69/1957 Sb. Legislativní úprava dle zákona č. 70/1958 Sb. Velmi zdařilý zákon č. 81/1959 Sb., o placené dovolené, zavedl placenou dovolenou v zásadě pro všechny zaměstnance v pracovním poměru, včetně státních zaměstnanců.
Zákoník práce dále rozvíjel možnosti (okruh zaměstnanců) pro poskytování dodatkové dovolené. Na druhou stranu poněkud nešetrně umožnil tzv. ztrátu odpracovaných let rozhodujících pro délku dovolené při změně zaměstnání do jiného, méně důležitého zaměstnání nebo při změně zaměstnání bez vážných důvodů. Ustanovení o čekací době pro ženu, která pečovala alespoň o jednoho příslušníka domácnosti a vstoupila poprvé do zaměstnání, bylo nyní upraveno i pro ženu, která nevstupovala po péči o příslušníka domácnosti do pracovního poměru poprvé.
Zkrácená čekací doba pěti měsíců nyní příslušela i ženě, jestliže přerušení jejího pracovního poměru trvalo alespoň dva roky, pokud neprokázala, že dřívější pracovní poměr rozvázala z důležitých rodinných nebo zdravotních důvodů. Dle ustanovení § 1 Pracovní zákoník z roku 1965 zkrátil a sjednotil čekací dobu na pět měsíců délky pracovního poměru a odpracování alespoň 75 pracovních dnů (směn).
V roce 2000 se zákonem č. 155/2000 Sb. („harmonizační novelou“) základní délka dovolené prodloužila na 4 týdny, zrušila se zvláštní dodatková dovolená. Rovněž se zrušilo ustanovení § 103, do doby trvání pracovního poměru po 18. roce věku zaměstnance již nebylo možno započítat dobu trvalé péče o dítě ve věku do tří let, dobu úspěšně ukončeného studia, dobu, po kterou byl zaměstnanec veden v evidenci jako uchazeč o zaměstnání atd. Zákoník práce, zákon č. 262/2006 Sb., zcela změnil svou koncepci a uspořádání, obsahoval 396 paragrafů, institut dovolené byl upraven §§ 211-223. Zaměstnancům podle § 109 odst. Rozsáhlá nocela zákoníku práce provedená zákonem č. 365/2011 Sb. Zákonem č. 14...
Čerpání dovolené a praxe zaměstnavatelů
V běžné hovorové řeči se poměrně často můžeme setkat s obratem „vezmu si dovolenou“, který může vyvolat nesprávný dojem, že „vzít si dovolenou“ je oprávněním zaměstnance. Kdo, kdy, za jakých podmínek a v jakém rozsahu o čerpání dovolené rozhoduje, řeší právní úprava čerpání dovolené, která je komplexně obsažena v zákoně č. Tato právní úprava se vztahuje nejen na zaměstnance v pracovním poměru podle zákoníku práce, ale i na státní zaměstnance ve služebním poměru, neboť ustanovení § 103 odst. 1 zákona č. Tento článek je věnován právě problematice čerpání dovolené, a to především z pohledu zaměstnavatele. Čerpání dovolené zákoník práce upravuje v ustanoveních § 217 až 220.
1. Rozvrh čerpání dovolené by zaměstnavatel měl sestavovat tak, aby v něm zohlednil nejen své provozní potřeby, ale i oprávněné zájmy jednotlivých zaměstnanců. Protože je čerpání dovolené v několika částech běžnější a častější, stanovuje zákoník práce, že v takových případech musí alespoň jedna část dovolené činit nejméně 2 týdny vcelku.
2. Je samotné určení doby čerpání dovolené. Písemné určení zde nutně neznamená dovolenku „na papíře“. V praxi bývá u některých zaměstnavatelů běžné, že si zaměstnanci vypisují tzv. Ačkoliv by tato praxe mohla swádat k tomu, že je to zaměstnanec, kdo si určuje dovolenou, není tomu tak. Tzv. Během trvání jiných překážek v práci na straně zaměstnance (např. ošetřování členy rodiny nebo karanténa) může zaměstnanec sám požádat o čerpání dovolené a zaměstnavatel mu smí vyhovět.
Oproti tomu nic nebrání tomu, aby zaměstnavatel určil čerpání dovolené na dobu překážek v práci na straně zaměstnavatele (např.! Musí tak učinit písemným rozhodnutím alespoň ve 14denním předstihu (viz výše), ale jinak toto zákoník práce nezakazuje, byť proti takovému postupu zejména odborové organizace někdy protestují.
Se souhlasem zaměstnance může zaměstnavatel určit dovolenou v rozsahu kratším, než je délka směny, nejméně však dovolená může činit polovinu délky směny. V praxi to znamená, že ačkoli se nárok na dovolenou vypočítává a čerpá v hodinách, neznamená to, že jej lze určovat po hodinách, a to ani kdyby to zaměstnanec chtěl. Nelze tak např. Otcovská dovolená je nejnověji (od 1. 12. 2022) upravenou překážkou v práci na straně zaměstnance, kterou je zaměstnavatel povinen zaměstnanci poskytnout. Čerpání otcovské dovolené je vázáno na dobu poskytování dávky otcovské poporodní péče podle zákona o nemocenském pojištění.!
V zásadě nejsou stanovené žádné formální náležitosti, které by taková žádost měla obsahovat. a v jakém rozsahu žádá o čerpání dovolené. Čerpání dovolené je v zákoníku práce podrobně upraveno a uvedenou úpravu je třeba respektovat. V případech, kde je třeba souhlasu zaměstnance nebo jeho žádosti, musí jít o dobrovolný projev vůle zaměstnance. Zaměstnanec nesmí být ze strany zaměstnavatele nucen k poskytnutí souhlasu či podání žádosti v souvislosti s čerpáním dovolené.