narodil se 10. zemřel 11. Historie šlechtického rodu Schwarzenbergů sahá hluboko do 12. století. Původně nevýznamná rodina pocházející ze středofranského města Seinsheim se v průběhu příštích devíti století rozvinula v mocný česko-německo-rakouský rod, jehož představitelé měli vždy prst položený na tepu doby a významně se tak podíleli na tvorbě českých dějin. Bojovali s husity, válčili s Turky, byli u Napoleonovy porážky při Bitvě národů. V dlouhé rodové linii lze spatřit vojáky vedle prelátů, státních úředníků či mecenášů a vlastenců, kteří v pohnutých dějinách 20. století pevně stáli při českém národu.
Historie a role rodu Schwarzenbergů v 20. století
Jedním z nich je i Karel Jan Nepomuk Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžnělý lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově, v 21. Narodil se 10. prosince 1937 rodičům Antonii Leontině Schwarzenbergové a Karlu VI. Schwarzenbergovi. V Německu rostla moc Adolfa Hitlera, schylovalo se k druhé světové válce. Vrcholila sudetoněmecká krize, která o rok později vyústila v Mnichovskou dohodu. A tehdy se česká šlechta naposledy spojila a konala.
Karlův otec zformuloval text první z Deklarací české šlechty, v němž se jasně vymezuje proti zboření historické hranice Československa. Společně s dalšími představiteli rodů české aristokracie ji dne 17. září 1938 při zvláštní audienci přednesli na Pražském hradě tehdejšímu prezidentovi Edvardu Benešovi. Pouhých třináct dní nato došlo v Mnichově k podepsání dohody, která hitlerovskému Německu postoupila československé pohraničí. V říjnu téhož roku vznikla druhá republika. Měla podstatně menší hranice než její předchůdkyně a výrazně chudší demokratický charakter s řadou omezení a svobod svých občanů.
Česká šlechta dne 24. ledna 1939 spolu s Karlovým otcem přednesla druhou deklaraci, tentokráte prezidentu Emilu Háchovi, kde se zavazuje k pomoci a věrnosti vlasti. Necelé dva měsíce nato překročily německé vojenské síly hranice Československa. Karlův otec se odmítl stát říšským občanem a svůj postoj stvrdil podpisem třetí deklarace, která je známa jako Národnostní prohlášení českých šlechticů a kterou i přes nátlak nacistické moci podepsalo na osmdesát představitelů aristokracie. Karel Schwarzenberg toto pohnuté období hodnotí zpětně optikou zkušeného politika a citem vlastence: „Při Mnichovu jsme se měli bránit. Je pravda, že bychom měli rozbitou Prahu a spousta lidí by padla. Nicméně národ se má bránit vždycky. A neměli bychom tu pokřivenou páteř, kterou od té doby máme.
„A moje matka byla Rakušanka a jako taková byla k českému národu dosti skeptická. Ale říkala mi: ,V roce 1938 chtěl bojovat každý. Od drvoštěpů a cestářů na Orlíku až k tvému otci.“ Všechny tři deklarace nesly během druhé světové války pro prastaré rody svůj důsledek. Ekonomický postih, psychický nátlak, v některých případech i uvěznění, tak zněla odpověď Adolfa Hitlera na vlastenectví šlechticů. Výjimkou nebyla ani rodina Karla Schwarzenberga, která v tu dobu pobývala na zámku Orlík. Na ten, stejně jako na ostatní rodinný majetek, uvalila Říše nucenou správu.
„Bylo to v roce 1942. Pamatuji si, jak jedeme z Orlíku do Čimelic poté, co nás Heydrich vykázal. Válečné události pronikaly k dětskému světu jen okrajově. Střípky se však časem složily v mozaiku. Ať šlo o pravidelné návštěvy u dětského lékaře Bertholda Epsteina, který jednoho dne zmizel a později kvůli svému židovskému původu prošel peklem Osvětimi, či návštěvu příslušníků SS, jež jeho matka velmi důrazně vykázala z orlického zámku.”
„Politikou se zabývám celý život, protože ona se již odmala zabývala mnou. Čas války, nástup komunismu anebo emigrace naší rodiny po roce čtyřicet osm. Můj otec byl výborný historik, odmala mne vedl k dějinám a vysvětloval mi, kde v politice číhá to které pokušení. Matka byla přísná a vychovala nás tak, že nám dala charakter. Rodiče doma před svými dětmi o pohnutých událostech příliš nemluvili.”
Když koncem 60. let navštívil Hlubokou, probíhala na nádvoří podpisová akce na podporu komunistické strany: „Šli jsme kolem toho stolu, kde se každý podepsal. Já jsem se zamyslel nad tím, že by to bylo spíše kontraproduktivní, kdyby Schwarzenberg na Hluboké podepsal, že podporuje stranu a vládu. Ta holka u stolu se mě zeptala, zda to podepíšu, a nikdy jsem neviděl takový pohled plný opovržení, když jsem řekl, že ne.
V roce 1984 se Karel Schwarzenberg stal předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva (IHF), jehož posláním bylo sledovat dodržování ustanovení Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, podepsaného 1. srpna 1975 v Helsinkách. Organizace měla bdít nad dodržováním lidských práv v evropských zemích, kam spadaly i satelitní státy Sovětského svazu a kde také často k porušování lidských práv docházelo. Při jedné z pracovních návštěv se Karel Schwarzenberg setkal s disidentem, dramaticikem a pozdějším prezidentem Václavem Havlem.
„Navzájem jsme o sobě věděli. Ale já jsem ho ani nechtěl vidět, protože jsem věděl, že když jsem doma, mám za sebou stálý doprovod a on taky, tak jsem věděl, že nechci organizovat sjezd policajtů.”
Během svého působení v IHF se Karel Schwarzenberg seznámil s disidentkou Jiřinou Šiklovou a v 80. letech spolupracoval s Dokumentačním střediskem československé nezávislé kultury v bavorském Sheinfeldu. V roce 1988 se zúčastnil konference v Moskvě jako zástupce Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva a setkal se se Sovietskými bojovníky za lidská práva, včetně Andreje Sacharova.
Orlík a historie zámku
Zámek Orlík je skutečnou perlou mezi českými památkovými objekty. Zámek Orlík je obklopen rozsáhlým anglickým parkem, jehož základy položila manželka maršála Karla Filipa, kněžna Marie Anna. Z původní rozlohy parku 180 hektarů se dochovalo pouze 140, zbytek byl zatopen v 60. letech 20. století.
Zámek Orlík nabízí jednu prohlídkovou trasu. Interiéry zámku Orlík se s výjimkou čtyř místností v prvním patře dochovaly v intaktním stavu, v jakém je Schwarzebergové nuceně opustili v roce 1948. První patro přehledně seznamuje s historií zámku i historií orlické větve rodu Schwarzenbergů. Vysokou dokumentační hodnotu mají vystavené obrazy, rodokmeny a zejména rozsáhlá sbírka řádů a vyznamenání.
Modrý salon prezentuje kulturu bydlení zámožných vrstev v době druhého rokoka. Ve druhém patře lze najít empírové sály; zařízení reprezentačních místností druhého patra patří k nejlepším ukázkám empírového stylu v Čechách. Z Paříže pochází i maršálův portrét v životní velikosti, dílo F. Rytířský sál byl upraven v polovině 19. století. Zbrojnice je ukázkou vývoje palných zbraní ve čtyřech stoletích. Vystavené obrazy reprezentují Jana Silného a Adolfa Schwarzenberga, vítěze nad Turky v bitvě u pevnosti Raab v roce 1598.
Historie Orlíka a jeho majitelů
Ačkoliv přesné datum založení Orlíku není známo, počátkem 13. století zde stála pevnost na ochranu obchodní stezky a místě výběru clo z plavby po Vltavě. Do rukou českých králů zůstal Orlík až do roku 1357, kdy jej Karel IV. udělil kancléři Dětřichovi z Portic. V 16. století došlo k zásadním úpravám a hrad získal podobu renesančního sídla, které sloužilo nejen jako obrana, ale i hospodářské centrum panství.
Po roce 1620 došlo ke konfiskaci majetku Švamberků, nové majitelé byli Eggenberkové, kteří sídlili na Českém Krumlově. Během 18. století proběhly další přestavby, včetně rozšíření a úprav, aby Orlík odpovídal tehdejším architektonickým vzorům. V 19. století se rod Schwarzenbergů rozdělil na dvě větve; Orlík se stal sídlem mladší větve. Po vážném požáru z roku 1802 započala rozsáhlá obnova a vzniklo třetí poschodí. Marie Anna, manželka Karla Filipa, trávila na Orlíku nejvíce času a okolí bylo doplněno anglickým parkem.
Poslední velká rekonstrukce přišla v letech 1849-1860, kdy průčelí zámku získalo novogotickou podobu. Zmírněný rozpočet tehdy znemožnil úplnou rekonstrukci celé fasády; hospodářský dvůr a další budovy byly strženy a vznikl prostor pro francouzský park. V období po dokončení Orlické přehrady v roce 1960 se změnil i krajinný obraz kolem zámku; hladina Vltavy se zvedla zhruba o šedesát metrů, a zámek se stal prakticky vodním zámkem, i když původně stál na vysokém skalním útesu.
