Leprikón je nejslavnější bytost irského folkloru - drobný samotářský skřítek v kabátci s přezkami, který spravuje botky ostatním vílám a někde v zemi ukrývá hrnec zlata. Kdo ho chytí, musí z něj podle pověr nespustit oči, jinak zmizí i s pokladem. Tenhle průvodce ukazuje leprikóna takového, jaký byl v původních irských vyprávěních: proč se mu říká „malé tělo“, proč nosil červený kabát a ne zelený, odkud se vzal hrnec zlata na konci duhy, kdo jsou jeho příbuzní clurichaun a far darrig - a jak se z postavy venkovských pověstí stal maskot Dne svatého Patrika, hlavní hrdina hororové série i vtip o irské ekonomice.
Co je leprikón a odkud pochází
Leprikón je drobná mužská bytost irského folkloru, která žije o samotě, provozuje ševcovské řemeslo a střeží vlastní poklad. Nepatří mezi družné víly cestující v houfech, ale mezi takzvané samotářské víly - tvory, kteří se lidem vyhýbají, a když už je člověk potká, jde obvykle o setkání s vychytralým protivníkem, ne s laskavým pomocníkem. Lough Tay v pohoří Wicklow - krajina zelených svahů, mezí a osamělých usedlostí, ve které se irské pověsti o leprikónech odehrávají. Domovem leprikóna je irský venkov - kamenné zídky, kopce porostlé vřesem, staré hlohové keře a mýtiny, kterým se místní raději vyhýbali. Právě na těchto místech se podle vyprávění dalo zaslechnout klepání jeho kladívka.
Irský básník a folklorista William Butler Yeats ve sbírce Fairy and Folk Tales of the Irish Peasantry z roku 1888 rozděluje irské víly na dvě skupiny: trooping fairies (družné, cestující v houfech) a solitary fairies (samotářské). Leprikón patří jednoznačně do druhé skupiny - spolu s clurichaunem, far darrigem nebo banshee. Toto rozdělení se v anglicky psané literatuře drží dodnes. Leprikón je tedy samotářská víla, nikoli trpaslík, a jeho řemeslo není kovářství, ale obuvnictví.
Jak vypadá a proč nosí červený kabátek
Leprikón vypadá v původních irských popisech jako stařeček velikosti malého dítěte, oblečený do červeného kabátku s řadami knoflíků, kožené zástěry a klobouku. Zelený oblek s vysokým kloboukem, přezkou a rezavým plnovousem, jak ho zná dnešní svět, je až produktem amerických oslav Dne svatého Patrika ve dvacátém století. Dnešní podoba leprikóna: zelený oblek, klobouk s přezkou, rezavý vous a mince. V irských pramenech 19. století byl přitom kabátec červený. Nejcitovanější popis pochází z Yeatsovy sbírky z roku 1888, kde se s odkazem na starší sběratele uvádí, že leprikón nosí červený kabátec se sedmi řadami knoflíků, sedmi knoflíky v každé řadě.
Proč tedy dnes zelená? Odpověď je politická i marketingová zároveň. Zelená se ve 19. století stala barvou irského nacionalismu a irské identity. Když se pak v americké diaspoře začal Den svatého Patrika proměňovat z církevního svátku v pouliční slavnost, obarvilo se zeleně všechno - průvody, pivo, řeka v Chicagu i leprikón. Červený kabátec zůstal jen v knihách.
Odkud pochází jméno a jak ho píší regionálně
Jméno leprikón pochází nejspíš ze staroírského slova luchorpán, které se skládá z lú (malý) a corp (tělo). Doslova tedy znamená „malé tělíčko“. Středověký latinský rukopis zachycuje nejstarší podobu jména - luchorpán. Vedle této etymologie koluje i lidový výklad leath bhrógan, tedy „ten od jedné boty“ nebo „poloviční švec“, který vysvětluje charakteristiku: leprikóna nikdy nepřistihnete, jak spravuje pár bot, vždy pracuje jen na jedné. Jazykovědci tuto verzi považují za pozdější dovysvětlení, které vzniklo až podle jeho řemesla, ne naopak.
Regionální varianty a jejich význam
Regionálně měl leprikón kdysi různé podoby. V Leinsteru býval označován jako Leprechaun, v Kerry jako Luricawne, v Monaghanu jako Cluricaun a v Ulsteru jako Loghery man. Tyto názvy ukazují, že leprikón nebyl jednotnou postavou, ale typem bytosti s lokálním popisem, který se později sjednotil díky tisku a filmům.
Proč leprikón nosil červený kabátek a proč dnes zelený?
Klíčová odpověď spočívá nejen v módních trendech, ale i v politických a marketingových aspektech. Zelená se v 19. století stala barvou irského nacionalismu a identity; s rozvojem Dne svatého Patrika v americké diaspoře se zelená stala univerzálním symbolem irské kultury. Červený kabátec zůstal jen v literatuře a muzeích.
Jak leprikón pomáhá pochopit irskou kulturu
Leprikón není jen strážce pokladu; je i sociálním obrazem venkovského Irska 18. a 19. století. Byl to švec, který pracoval sám, měl hotové peníze a často vyvolával závist. Leprikón je do jisté míry karikaturou této postavy, což mu dodává zvláštní společenský význam v irském folkloru a jeho moderní popularizaci.
Současná dědictví a veřejný portrét
Leprikón má dnes vlastní muzeum v Dublinu, každoroční „hon“ v Carlingfordu a posměšné ekonomické úsloví leprechaun economics. Irské suvenýry čerpají z motivů keltských kovů, trojlístku a tradiční irské estetiky, kterou lze vidět i na suvenýrech a designu.
Chytit leprikóna znamená podle pověstí popadnout ho holýma rukama a nespustit z něj oči. Dokud se na něj díváte, nemá moc zmizet a musí vyjednávat - nabídne hrnec zlata, nebo tři přání. Když však mrknete jinde, je pryč a s ním i všechno, co slíbil. Tři přání se v irských legendách objevují už v Echtra Fergusa maic Léti, kde lúchorpáin vyžene krále a vymění svobodu za tři přání, mimo jiné schopnost dýchat pod vodou. Pozdější historky často končí tím, že leprikón vyzrazuje trik a člověk zůstává bez pokladu.
Ochranné prvky a aplikace do života
V současném pojetí leprikóna se objevují i praktické motivy: leprikón je symbolem improvizace a malého, ale důležitého řemesla, které dokáže peníze přinést ostatním prostřednictvím služby a dovedností. Jeho příběhy představují způsob, jak lidé vyprávějí o majetku, hodnota práce a důvěře v lidské nitro.
Skutečný původ mýtu o skřítcích
Leprikón je tak nejen postavou z dávné minulosti, ale i živým odkazem irské kultury, kterou lze zažívat v muzeích, na festivalech i při obdivování irské krajiny - od mořských útesů po zelené pastviny Wicklowských hor, které inspirují každého návštěvníka Irska.