1940 cestovní ruch Morava: vzpomínky a osudy horákových časů

Protože se o mně vědělo, že jsem radista, a informace, které po šedesátém osmém roce byly velice kusé v zahraničních rozhlasových stanicích, tak jsem přes zákaz některých funkcionářů zkusil navázat spojení a sháněl jsem informace. Což mě ve svém důsledku potom přineslo stranický trest, poněvadž jsem podepsal rezoluci proti vstupu vojsk do Československa. Rezoluce se potom nesla na sovětskou ambasádu do Kábulu, byl z toho dost veliký problém. A shodou okolností tam tehdy probíhala průmyslová výstava, teď si na jméno nevzpomínám, to bylo v Kábulu.

Prostě výstava techniky a tak dále. Afghánci, když zjistili, co se stalo v Československu, a zvlášť ti naši, co nás doprovázeli při výletech, tak se za nás modlili, abysme dobře dopadli. „Hlavní část tohohle zařízení [české přítomnosti] se odbývala, jmenovalo se to Puli Čarchí, tam bylo Puli Čarchí a Puli Chumri, určite vám to něco říká. To bylo podle mě tak asi čtrnáct kilometrů od Kábulu, od hlavního města, kam jsme jezdili na nákupy. Tam to bylo parádní v tom směru, že každá rodina, a většinou tam až na výjimky byli manželé a jejich děti, měla svůj domek. Tento domek na sídlišti v Puli Čarchí byl obehnán zdí, protože tam byli toulaví psi a tak dále. Vevnitř byl bazén, ubytování senzační, obývací pokoj asi šedesát metrů čtverečních, teplá a studená voda. Byl tam jeden problém, ta voda byla slaná. Takže voda na pití se dovážela. Všechno pohoří kolem Puli Čarchí bylo slaný.

„Ano. „Ne, to bylo úplně jinde. Byla tam pochopitelně společná jídelna na sídlišti, v těch baráčkách. Těch baráčků bylo asi čtyřicet nebo padesát, to budu těžko odhadovat. „No čtyřicet určitě, ale hlavní část byli vysokoškoláci. Část, která se týkala opraven vojenské techniky, tak těch bylo minimum. Tam bylo odhadem do deseti specialistů z České [Československé] republiky, ať šlo o svářeče, modeláře, protože součástí byla i slévárna. „Když přijížděl nebo odjížděl člen kterékoliv delegace [Československo, Polsko, Švýcarsko a Švédsko], tak se na místě, ke kterému patřil, konala obrovská recepce. Nechci říkat vulgárně, že to byla žranice. Ale byl to mítink, posezení, pokecání. Takže nás to nesmírně sbližovalo.

Byly tam ale jiné problémy. Jedno z upozornění, které jsem dostal, bylo: ‚Až budeš mluvit se Švédama, dej si pozor, nějakej poručík Boogle dělá pro CIA!‘ Takže to byl i svět, kde se sbíraly informace už v té době. Nekoukali na nás jako na exoty, byli jsme jejich partneři. Ale přece jen, když člověk někde něco utrousí, nevědomky, tak jsou to někdy informace velice cenné. Spousta lidí si myslí, že špionáž nebo agentura je zvláštní druh práce. Není to pravda. Součástí této práce je hlavně monitorování příjezdu, kdo ze země odjel, kdo přijel, s kým se setkal, monitorování denního tisku.

- „Vy jste taky věděl, kdo ve vaší skupině pracuje pro zpravodajské služby? - „Pochopitelně. - „Vy jste najednou musel spolupracovat se švýcarskými a švédskými vojáky, přitom doma jste bylo poměrně uzavření. „Když použiju výraz karanténa, nevím, jestli je to nejvhodnější, ale první tři měsíce jsem nebyl puštěn mimo budovu delegace. To znamená, staří příslušníci si mě hlídali, dokud nezjistili, že jsem schopen se nějak domluvit, že jsou určité zásady, protože to bylo na diplomatické úrovni. To se člověk taky nenaučí za den nebo za dva. Takže potom už jsem byl vpuštěn na jednání s doprovodem. Voják prošel misemi v Koreji a Afghánistánu.

Miroslav Horák se narodil 15. července 1940 v Hrochově Týnci. Jeho otec Karel byl poštovním úředníkem, matka prodavačkou. Protože se nedostal na střední průmyslovou školu elektrotechnickou, vyučil se v letech 1954 až 1957 frekvenčním mechanikem se zaměřením na televizní a radiolokační techniku v Tesle Pardubice. Po vyučení nastoupil na roční uhelnou brigádu v dole Dukla na Ostravsku, kde vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). Začátkem šedesátých let nastoupil na vojenskou základní službu jako specialista na spojovací techniku. Po dvou letech zůstal v armádě jako voják z povolání.

Po válce mu bylo nabídnuto, aby v armádě zůstal, ale odmítl. Toužil se vrátit do Brodců a budovat rodinnou sklárnu, kterou jeho otec koupil v roce 1930. Horák starší byl i podílníkem ve sklárně Antonínův Důl, který před válkou vlastnily čtyři židovské rodiny: z Londýna, Budapešti, Paříže a Jablonce. V předtuše nepříznivých časů převedli majitelé majoritní podíl firmy Schindler - sklárna Antonínův Důl na Horákova otce, který byl jejím ředitelem od roku 1935 do roku 1941, kdy byl vyhozen novým majitelem, sudetským němcem Posseltem, který továrnu dostal do vlastnictví. Po válce se Horák starší do Antonínova Dolu na žádost zaměstnanců vrátil, ale již jen nakrátko. Někdejší firmu Schindler totiž zabavil stát znárodňovacím dekretem prezidenta Beneše z května 1945.

mapa-kabulu-a-okoli (afghánská výstava a Puli Čarchí)

tags: #1940 #cestovni #ruch #morava #autor #horak