Tbilisi prodejna plynových turistických vařičů

Nástroj na přípravu jídla, či na přeměnu sněhu v životodárnou vodu. Vaše pohodlí nebo dokonce přežití může záviset na tomto kusu vybavení. Polárník Jaroslav Pavlíček v osmdesátých letech minulého století formuloval několik kritérií pro výběr vařiče, která nerozporuje asi nikdo: „výhřevnost, cena, víceúčelovost paliva, váha vařiče vzhledem k výkonu, poruchovost a toxičnost spalovaných látek.“

Čtyřicet let po tomhle stručném návodu, jak vařič vybírat, docházíme k ne úplně povzbudivému zjištění, že stejně jako v osmdesátých letech, ani dnes není žádný z existujících typů ideální ve všech ohledech. Základním dilematem, které řeší každý, kdo vařič potřebuje, je benzín nebo plyn. Nejvíc se prodává vařičů plynových, které se namontují na kartuši naplněnou směsí propanu a butanu, případně propanu a isobutanu.

Plynové vařiče jsou lehké, skladné a ovládání je i pro naprostého začátečníka. Prostě nasadíte vařič na kartuši, otočíte kohoutkem a škrtnete zápalkou nebo zapalovačem. Většina vařičů a kartuší se propojuje na stejném principu - šroubovacím závitem. Skoro všechny značky na trhu jsou tedy kompatibilní a kartuši od Primusu tak můžete použít třeba na Varovský či Colemanovský vařič.

Při vybírání vařiče je důležité hledět hlavně na stabilitu - packy by měly být pevné a zároveň dost do šířky, aby udržely bez potíží i větší nádobu. Určitě věnujte pozornost samotnému hořáku: léta se dělaly vypoulené směrem vzhůru, tím byl ale plamen vystaven větru a docházelo tak ke značným energetickým ztrátám. Kromě pevnosti a stability stojí za to brát v potaz ještě jedno kritérium: skladnost. Pokud je hořák s packami v jednom kuse, bude v přepravním stavu větší než pokud je oboje rozděleno do dvou kusů.

Zatímco případná neskladnost znamená nejvýš trochu víc místa v batohu, další kritérium je opravdu podstatné: snadnost manipulace. Rozhodně stojí za to si vařič vyzkoušet nejen když máte holé ruce, ale třeba taky v palčákách. Poslední roky se těší velké oblibě vařiče Jetboil, které by se s trochou nadsázky daly označit za outdoorovou rychlovarnou konvici. Příznivcům plynu v posledních letech nahrává rostoucí výběr kartuší: kromě klasických se nyní dají koupit i zimní. Ty se plní směs plynů namíchanou tak, aby byla odolná i proti teplotám kolem mínus dvaceti a některé navíc mají zabudovanou vložku ze savého papíru, která zrychluje přeměnu zkapalněného plynu uvnitř kartuše do plynného skupenství.

Jakmile začnou padat pod minus deset a níž, je třeba podnikat opatření jako kartuše pod bundou případně kartuše na noc ve spacáku a někde kolem mínus patnácti či dvaceti už vám nepomůže ani plynová kartuše, na níž je napsáno, že vydrží do mínus sedmadvaceti. Občas to na některé uvedeno je s poznámkou, že jde o speciální směs plynu; testovali jsme opakovaně různé značky v nadmořské výšce mezi dvěma a třemi tisíci při teplotách kolem mínus dvaceti a neprošla jediná. Kromě teplotních limitů, může nevýhodou vaření na plynu taky fakt, že se špatně odhaduje, kolik plynu je ještě v kartuši.

Kromě několika výše zmíněných praktických nevýhod je tu ještě jedno kriterium, které může z výběru plynový vařič vyřadit. A tím je země, kam se na výšlap chystáte. Ne všude se totiž kartuše dají koupit a pokud cestujete letadlem, s sebou je z bezpečnostních důvodů vzít nemůžete. Je dražší, těžší a zacházení chce trochu cviku, ale pozitiva jsou i tak značná: nikdy nezamrzne a palivo seženete všude.

K vařiči většinou dostanete sadu trysek, které se mění podle typu paliva. Trysku s písmenkem K použijete pro přívod kerosinu (tedy petroleje) nebo nafty. Tryska je u benzinových vařičů nejslabším místem, zvlášť, máte-li možnost pořídit jen nekvalitní palivo, což v Asii, Africe nebo Jižní Americe není nijak neobvyklé (ani filtrování přes jemnou látku neřeší všechny nečistoty). Výrobci některých dražších modelů na to myslí a tak do nich přidávají samočistící mechanismus: využívá třeba otřesů batohu při chůzi.

Tím, co mnohé od koupě benzinového vařiče odrazuje, je kromě vyšší ceny taky složitější zacházení. Místo prostého otočení závitu je třeba vařič takzvaně nastartovat: tedy spustit přeměnu kapalného paliva v plynné skupenství. Je třeba dodat, že benzinový vařič je sice spolehlivý, má však svoje zranitelná místa: a nejen trysku. Některé vařiče jsou obojetné - dají se na ně připojit jak plynové bomby, tak lahve s benzinem nebo kerosinem. To umožňuje větší improvizaci. Třeba v bivacích nebo alpských winterraumech lidé často nechávají poloprázdné kartuše pro další příchozí. Díky tomu ušetříte palivo.

Ideálním řešením obojživelníka je Soto StormBreaker. Specifickou kapitolou jsou vařiče na tekutý nebo tuhý líh, existují dokonce i modely na dřevo. Pokud jde o vařiče na pevný i tekutý líh, dají se doporučit spíš na ohřev vody než na skutečné outdoorové vaření. Jejich hlavní výhodou zůstává nízká cena a odolnost mrazu. Efektivita vaření se dá vylepšit nejen typem vařiče nebo kartuší vhodnou pro dané roční období, ale taky tím, jak pasuje ešus na vařič. Nejde jen o dobrý balanc, ale hlavně o unikající energii mezi hořákem a dnem nádoby.

Když se plamen nebude soustředit na nic jiného, než je dno ešusu nad ním, je to ideální. Což ve větrných podmínkách často hapruje a proto jsou tu závětří, která vytvoří pro plamen klidný kout. Dobře tento typ úniků ošetřují už zmiňované nedávno vyvinuté systémy, kde je vařič a nádoba jedním celkem. Říká se jim taky jetboil, po nejznámějším výrobci těchto kompaktů. Řešení v jednom kuse je velmi efektním a rychlým způsobem, jak ohřát vodu. Na druhou stranu na nějaké větší vyvařování, zvlášť ve více lidech, se nehodí. Populární jsou hlavně mezi lezci na rychlé vaření pod skalou: trekeři jdou spíš cestou klasických vařičů.

tags: #tbilisi #prodejna #plynovych #turistickych #varicu