Pobělohorská doba se pražských puškařů nijak tragicky nedotkla, protože již před bouřemi patřili většinou k věrným katolíkům. Navíc někteří puškaři po skončení třicetileté války získali za zásluhy při boji ze Švédy různé výsady jako např. Pro historii puškařství bylo v té době zavedeno jedno velmi významné opatření. Nové předpisy zavedené Ferdinandem III. roku 1649 nařídily obecné zavedení datace a signatur v puškařské výrobě. Od poloviny 17. Již před rokem 1630 je ve Francii vynalezen nový typ zámku, a to zámek křesadlový, který se také někdy kolem roku 1680 objevuje v Čechách. Křesadlový zámek byl oproti zámku kolečkovému podstatně jednodušší konstrukce, výrobně snadnější, spolehlivější ve své funkci a pohotovější pro střelbu. Křesadlový zámek se postupně ujímá své vedoucí role ve spouštěcích mechanismech v různých úpravách na dalších téměř 150 let až do vynálezu perkusní zápalky a zámku perkusního. Křesadlový zámek byl neustále zdokonalován a přepracováván.
V některých zemích vznikly typické konstrukční vzory těchto zámků a tak se rozpoznávaly podle zemí svého vzniku. Nejznámější byly zámky španělské, italské, francouzské a další. Nejdokonalejším křesadlovým zámkem byl později zdokonalený francouzský zámek s krytou pánvičkou tzv. bateriový, kde součástí ocílky byla krytka pánvičky, která chránila prach před vysypáním např. při jízdě na koni a před povětrnostními vlivy. Ke zpřesnění informací o dobovém používání jednotlivých konstrukcí zámků je třeba uvést, že při zavádění novinek byla velká setrvačnost v používání starých osvědčených řešení a konzervativnost v přijímání novinek. Po vynálezech nových a lepších řešení mechanismů zbraní nedocházelo k okamžité změně používaných typů a rychlému přechodu k nové, byť dokonalejší konstrukci. Období konce 17. a první poloviny 18. století se na zbraních projevilo zejména ve změnách estetického a tvarového řešení zbraní a ve vkusu výzdoby zbraní. Pro evropské puškařství a i pro puškaře v Čechách je typický vliv francouzského vkusu. Z této doby pochází tvarově velmi čistá forma francouzské pažby jak ji známe dodnes. Na pažby se začalo používat vysoce kvalitní dřevo s výraznou kresbou, kterou již nezakrývaly velkoplošné, složitě kombinované kostěné intarzie. Pro výzdobu pažby začaly být upřednostňovány kovy včetně vzácných. K výzdobě se používaly jemné ornamenty drátků, cizelované a prolamované plechy a na plochách zámků se začala objevovat reliéfní figurální rytina. Botky pažeb se opatřovaly reliéfním kováním, šrouby ozdobnými podložkami a předpažbí medailony se znaky majitelů. V této době vzniknul poměrně čistý tvar a forma ručnice, která se s menšími obměnami udržuje dodnes. Při stavbě zbraní se již více dbalo na ergonomii, tedy přizpůsobení tvaru zbraně proporcím lidského těla a běžně se používá termín přílícitelnosti zbraně.
Významní puškaři a evropské centrální dílny
Mezi tehdejší nejznámější puškaře patřili karlovarský Leopold Becher, rodina Keinerů a Keiserů, Feiler, Knodt, Poltz, v Praze puškaři Stifter, Neireiter nebo Pavel Ignác Poser, v Brně mimo Mucka působili puškaři Geidel, Schnepf, Exl, Schindler, Huntzefeld, v Olomouci např. Reimer a Wisthaler a další. Významným střediskem výroby zbraní první poloviny 18. V této době dochází i k velké specializaci výroby a výzdoby jednotlivých komponent zbraní. Tak mimo hlavní pocházejících z různých železářských dílen u nás i v Evropě můžeme u různých puškařů nalézt stejné zámky, které si zřejmě jednotlivé dílny vzájemně dodávaly. Na rytinách se podíleli profesionální medailisté a rytci z mincoven. Například na karlovarských i pražských zbraních lze nalézt rysy charakteristické pro práce kremnické mincovny. Některé oblasti výroby zbraní měly svůj typický způsob výzdoby. Např. v Chebu se prvky z výzdoby známého místního intarzovaného nábytku projevily i ve stylu výzdoby zde vyrobených zbraní. Tak vznikl ucelený chebský styl zdobení zbraní. V Karlových Varech zase byly používány zdobící mosazné a pozlacené soupravy. Významným střediskem výroby zbraní u nás, největším v západních Čechách, byly v 17. a 18. století Karlovy Vary. Karlovarská výroba byla spojena bezesporu s lázeňským ruchem, protože mezi oblíbené zábavy lázeňských hostů patřil lov a terčová střelba.
Lovecké právo a vliv na zbraně
Konec 17. století měl na výrobu loveckých zbraní významný vliv zavedení loveckého řádu Leopolda I. z roku 1675. Nový lovecký řád uzákonil výsadní právo lovu pouze šlechtě a jmenovaným myslivcům. Praha byla v té době císařským sídelním městem, a tak i lovy a hony byly doprovázeny císařskou honosnou okázalostí. Rozsáhlé hony na nejvyšší úrovni vyvolaly potřebu technicky dokonalých, ale i honosných zbraní. V této době dochází k definitivnímu odklonu od kolečkového zámku a také k oddělení specializovaných zbraní pro kulovou a brokovou střelbu. Tedy ke vzniku kulovnic a brokovnic rozdílné konstrukce. Místo sekaného olova jsou používány broky.
Jednoznačně je potvrzen pozitivní vliv šroubovice ve vývrtu kulovnice na přesnost střelby. Šroubovice ve vývrtu byla použita i mnohem dříve, ale v této době puškaři experimentovali s různými i velmi bizardními druhy vývrtů, aby ještě zpřesnili střelbu. Invence puškařů ve zdokonalování zbraní je v této době velice zajímavá. Již z počátku 18. století pochází nápady a konstrukční řešení, které používají i dnešní zbraně. Mnohé z nich značně předstihly svoji dobu a mohly být plně využity až o 150 až 180 let později po vynálezu třaskavých směsí k iniciaci zážehu střelného prachu, případně po vynálezu a zavedení jednotného náboje. Jedná se především o snahu nabíjení zbraní zezadu. Puškař Neireiter navázal na pokusy některých svých předchůdců a u své poměrně velmi dokonalé ručnice z roku 1710 volil princip zlamovacích hlavní a formu jakési první kovové nábojnice, která se vkládala do hlavně. Jiný puškař, karlovarský J.A.Knot, vyvinul, nebo se alespoň podílel na vývoji šroubového závěru, který také umožňoval nabíjení zezadu. Je skutečností, že se podobný závěr ve stejné době objevuje i na jiných místech v Evropě.
Křesadlové vs. perkusní zámky a další typy
Křesadlové zámky měly jednu velkou nevýhodu. Byly naprosto nepoužitelné v dešti, kdy prach na pánvičce zvlhnul a ani vykřesnutí jiskry nebylo možné. Řešení našel jiný velmi významný puškař, který působil pravděpodobně v Heřmanově Městci a v Kutné Hoře. Byl jím Stanislav Paczelt, který někdy před rokem 1738 vynalezl vnitřní křesadlový zámek dokonale chráněný před povětrnostními vlivy. Křesací mechanismus neměl kohout otočný kolem čepu, ale vykonával vodorovný pohyb. Tento vynález představoval zřejmě vůbec první bezkohoutkovou zbraň, kde byl použit poprvé princip vodorovného úderníku tak, jako u pozdějších mnohem modernějších zbraní. Zbraní z Paczeltovy dílny se nezachovalo mnoho. Jako unikáty jsou vzácnými exempláři v Britském muzeu, v královském muzeu v Kodani, či v soukromých sbírkách v Itálii a Velké Británii. Konstrukci vnitřních křesadlových zámků Paczeltova systému použili později i další puškaři, např. Morávek na Českém Krumlově, Lippert z Chebu nebo puškař českého původu Pacholík v Bratislavě a i řada zahraničních puškařů.
Na počátku 18. století se někteří puškaři zabývali i výrobou vícehlavňových zbraní různých konstrukcí. Často to byl otáčivý svazek hlavní využívající jeden napínací a bicí mechanismus. Konstrukcí těchto zbraní se zabýval např. Jakub Schiollet v Holíči nebo velmi významný brněnský puškař Matěj Muck. Muckovy zbraně, které jsou charakteristické i výjimečně honosnou výzdobou, jsou jako velmi významné exponáty v Mnichovském Loveckém muzeu, v depozitářích v Rakousku a jinde. V první polovině 18. století byl několika puškaři obnoven a zdokonalen revolverový systém, kde se před hlavní otáčelo několik nábojových komor. Příkladem může být poměrně velmi dokonalá revolverová puška s křesadlovým zámkem a třemi nábojovými komorami karlovarského puškaře Johanna Hetischweilera nebo G.E.Petera také z Karlových Varů.
Inovace a technické detaily
Při stručném schematu historie českého puškařství nelze nevzpomenout vlivu Františka Antonína hraběte Šporka, známého milovníka a propagátora myslivosti, parforsních honů v Čechách, ale i myslivecké kultury, hudby a výtvarného umění. Špork měl lovecké zbraně ve velké oblibě. Sám si jich pořídil celou sbírku, která ve své době patřila k nejvýznamnějším v Čechách. Bohužel ze zánikem lázní Kuks, které Šporkovi patřily, vzala za své i jeho původní zbrojnice. Dnes v řadě sbírek a depozitářů jsou významné exempláře nepochybně nebo s velkou pravděpodobností pocházející z původního Šporkova majetku. Šporkův význam a jeho vliv na puškařství u nás spočíval nejen v jeho mecenášství, ale zejména v jeho oblibě a zájmu o neobvykle a pokrokově řešené zbraně. Zajímala ho všechna konstrukční uspořádání, která urychlovala střelbu a usnadňovala nabíjení. V jeho sbírce bylo zastoupeno množství zadovek různého konstrukčního řešení, jak se zlamovacími hlavněmi, tak i s otáčivými komorami revolverového principu, opakovačky se zásobníkem prachu a střel v pažbě atd. U některých Šporkových zbraní byl použit velmi neobvyklý tvar vývrtu, který měl zpřesňovat střelbu atd.
Katalánský (španělský) křesadlový zámek se používal nejen ve Španělsku a Portugalsku, ale také v okruhu celého Středomoří. Malé město Ripoll v severovýchodním Španělsku bylo od poloviny 16. století do 30. let 19. století významným střediskem výroby ručních palných zbraní. Dobou největšího rozkvětu bylo 17. a 18. Zpočátku měly tyto pistole kolečkový zámek, brzy jej však vystřídal zámek katalánský. Vyobrazená pistole nemá typickou „ripollskou“ rukojeť, ale i takovéto pistole zde byly vyráběny. Pažbení je plně kryto mosazným tepaným a rytým plechem s ornamentální výzdobou. Nabiják a horní čelist kohoutu se šroubem jsou nepůvodní a byly na zbraň doplněny dodatečně. Křesací: prach je zapálen jiskrou. Stabilní střelné zbraně, dělostřelecké „kusy“, byly odpalovány přiložením rozpáleného želízka, případně hořící dřevěné štěpiny, k pánvičce, naplněné zápalným prachem. Oheň jako potřeba dělostřelců hořel vedle stanoviště děla. Stěhování ohniště při přenášení ruční střelné zbraně by bylo značně neefektivní; zcela vyhovělo přenášení ohně v zapáleném doutnáku. V okamžiku odpálení střelec spustil oči z cíle a podíval se, kde je pánvička, čímž nutně narušil odhad zamíření; při držení zbraně jednou rukou a doutnáku druhou se špatně zvládal zpětný ráz. Tyto problémy se řešily různě; vyskytují se zobrazení, na kterých obsluhují střelnou zbraň dva muži-jeden ji držel a zamířil, druhý odpálil. uvolnil obě ruce pro pevné držení zbraně při střelbě a odstranil nutnost přiložit rukou zapálený doutnáku k pánvičce; tím umožnil střelci trvale sledovat cíl.

První doutnákový zámek byl sestrojen kolem roku 1440; doutnák byl upevněn v držáku tvaru S a skloněním držáku se spustil na pánvičku. Vylepšená varianta zámku měla spoušťovou páku, spojenou pákovým převodem s držákem doutnáku a odtlačovanou plochou zpruhou. Při stisknutí spoušťové páky se doutnák sklopil na pánvičku; po povolení stisku zpruha držák zvedla. Koncem 15. století byl sestrojen doutnákový zámek s knoflíkovou spouští. U tohoto zámku se vztyčený držák doutnáku po stisknutí spouště sklopil na pánvičku předem stlačenou zpruhou. Doutnák byl dlouhý asi 4 metry; voják jej měl ovinutý kolem krku a ramen. Zbraně s doutnákovým zámkem se nehodily pro noční boj, protože žhnoucí konec doutnáku byl ve tmě vidět; rovněž se nerozšířily jako lovecké-hořící doutnák bylo zdaleka cítit. V Číně a Japonsku se doutnákový zámek vyráběl až do konce 18. Zbraně s doutnákovými zámky se vlastně zasloužily o podporu kouření hlavně v armádě, protože když se dostal v 2. pol. 16. stol. Kolečkový zámek byl podle tradice sestrojen asi v roce 1515 norimberským hodinářem Johannem Kiefussem (Kűhfussem).
Hlavními součástmi zámku jsou po obvodu rýhované zakalené kolečko a křesací kamínek. Otočením klíče se navine na osu krátký řetízek, upevněný ke zpruze. Kolečko se zajistí západkou a přiklopí se k němu držák s kohoutem, který je tlačen křesacím kamínkem. Po uvolnění západky stisknutím spouště se kolečko otočí tahem zpruhy a kamínek vykřesá jiskry, které zapálí prach na pánvičce. Pánvička je kryta víčkem, které se samočinně otevře při natahování zámku. Kolečkový zámek měl různé varianty; pražský puškař M. Zpočátku byl kolečkový zámek vojenských i civilních pušek doplňován zámkem doutnákovým pro případ, že by selhal. Vojáci užívali kolečkový zámek v nočním boji. U vojska se pušky s kolečkovým zámkem příliš nerozšířily; byly výrobně drahé, mechanismus zámku byl choulostivý na polní podmínky a často se stávalo, že puška při nárazu samovolně vystřelila. Vlastislav Toman v knize Příběhy psané střelným prachem vyprávěl příběh sestrojení kolečkového zámku, který byl původně mechanickým křesadlem; to mělo lidem usnadnit rozdělávání ohně, sloužícího jim k užitku-ohně, který hřál, pomáhal v přípravě potravy a v provozování řemesel.
Křesadlový zámek má proti kolečkovému obrácenou funkci základních součástí: ocílka se nepohybuje, kamínek ano. Srdcem křesadlového zámku je součástka, zvaná ořech; byla převzata ze spouštěcího mechanismu kuše. Je to nízký půlválec, uložený na vodorovné ose. Osa prochází zámkovou deskou; vně zámkové desky je opracována do čtyřhranu, na něj je nasazen a upevněn kohout. Přední část (směrem k hlavni) rovné plochy ořechu se opírá bicí péro. Ve válcové ploše jsou dva zářezy (západy), do nich zapadá ozub závěrové páky zámku (podstávka), přitlačované k ořechu podstávkovým pérem. Zámek se natahuje tak, že se kohout stahuje směrem dozadu; otáčí se i ořech, až ozub podstávky zapadne do prvního západu. Bicí péro je jen nepatrně napnuto a tvar ozubu podstávky a západu znemožňuje náhodné stisknutí spouště a tím náhodný výstřel. Tento západ se označuje jako bezpečnostní. Kohout se natahuje do prvního západu při nabíjení pušky. Při dalším natahování zámku zapadne ozub podstávky do druhého západu, označovaného jako napínací. Bicí péro je napnuto. Stiskne-li se spoušť, vytáhne se ozub podstávky ze západu, tlak bicího péra otočí ořechem a křesací kamínek udeří do ocílky; jiskry zapálí zápalný prach na pánvičce.
- Pyritový: objevil se na konci 40. let 16. století. Vznikl pravděpodobně z doutnákového zámku, byl užíván ve Skandinávii a v Rusku. Říkalo se mu také kuronský, v Rusku švédský.
- Holandský: objevil se na konci 50. let 16. století. Ocílka je oddělena od víčka pánvičky; to má funkci pojistky-ocílku lze posunout dopředu mimo dosah kohoutu, takže náhodně spuštěný kohout nevyvolá výstřel (zámek nemá první západ).
- Španělský: byl vynalezen kolem roku 1560 pravděpodobně Simonem Macuartem. Kryt pánvičky a ocílka tvoří jeden celek. Kohout zámku se nedá natáhnout do prvního západu, proto je zámek opatřen pojistkou-kolíčkem, o který se kohout opře. Při úplném natažení zámku je kolíček zatažen pod zámkovou desku.
- Francouzský: dovršení vývoje předcházejících typů. Sestrojil jej Marin le Baourgeoys mezi rokem 1610 a 1615. je poslední, nejdokonalejší typ zámku. Je založen na použití třaskavin-chemických látek, které se vznítí nárazem.
Francouzský chemik Claude Louis Berthollet objevil pro pyrotechniku chlorečnan draselný KClO3; jednak jej stál prachárnu v Esonne a jednak se zjistilo, že zplodiny, vzniklé při výstřelu, rychle znehodnocují železné součásti zbraní. Kolem roku 1800 se objevuje třaskavá rtuť-fulminát rtuťnatý Hg(ONC)2. První zámek, užívající k zapálení prachové nálože v hlavni třaskavinu, sestrojil v roce 1807 skotský duchovní Alexander John Forsyth. Jeho zámek je dost podobný zámku křesadlovému; čelisti kohoutu, držící křesací kamínek, jsou nahrazeny bicí ploškou, na pánvičce je malý zásobníček s třaskavinou.
Válečkové, páskové a čepičkové zámky vynikají různými konstrukčními řešeními; perkusní zámky se postupně staly nástupcem křesadlových zámků, a to díky jednotnému náboji a spolehlivějšímu zapalování. Perkusní zámky se pořád podobaly zámkům křesadlovým, proto byla na perkusní zapalování transformována řada křesadlových zbraní. Zámky na čepičkové roznětky dostaly na zátravku komínek, a bicí plocha kohoutu byla vyhloubena, aby chránila oči střelce před střepinkami při případné explozi roznětky. Dílčím, ale významným posunem byl vývoj páskových a válečkových zámků, které umožnily spolehlivější zapálení v různých podmínkách. Všechny uvedené zámky mají společný princip inicializace; liší se konkrétním technickým provedením a zvoleným mechanismem pro zapálení, který určuje jejich použití i technické výhody a nevýhody.
Závěrečná poznámka o historickém kontextu
Křesadlové zámky byly nejčastěji na ručních palných zbraních a to jak na dlouhých tak krátkých zbraních. Existovaly ale i zámky pro použití na dělech. Jejich použití přineslo zvýšení přesnosti střelby zejména u lodních děl. Na lodích bylo vzhledem k pohybu lodi na vlnách provést odpálení v přesně daný příhodný okamžik. Navíc bylo potřeba, aby obsluha děla stála za dělem a sledovala kam aktuálně míří. Z důvodu zpětného rázu musela obsluha ještě dodržet bezpečnou vzdálenost. Jiné, byť méně časté použití křesadlových zámků bylo v křesadlových zapalovačích používaných před vynálezem spolehlivých zápalek. Další varianta použití je na připojeném obrázku.

tags: #kresadlovy #zamek #rozkres