Pravnuk zakladatele českého divadla Vendelína Budila, nesezdaný švagr Bolka Polívky. Jiří Kodet, nezaměřitelný originál, patřil k jedné z nejslavnějších českých hereckých dynastií. Dnes by mu bylo pětaosmdesát. V posledních letech jeho života byly prosincové narozeniny obvykle spojeny s očekáváním televizního promítání filmu Pelíšky, které se od televizní premiéry staly nepostradatelnou klasikou českých Vánoc. Třeba debata o knedlících a nocích u božíhodového oběda, která končí tím, že za dcerou letí skleněnou výplní dveří vlastnoručně vyrobený vánoční dar. „To je tím, s kým se taháš. S nějakým anarchistickým bohémem, rudým bolševickým nokem,“ uzavře debatu otec. Pak plynule pokračuje na chodbu, kde osloví souseda „ty Koněve“.
Jiří Kodet - rodinné kořeny a dramatická mládí
Jindřich Kraus sice většinu stopáže filmu prožije v srdcervoucím amoku, ale coby úctyhodný muž minulosti má v celé roli jeden jediný vulgarismus. „Koněva“ Šebka hrál v Pelíškách Miroslav Donutil, Kodetův parťák z Národního divadla. Legendární vypravěč mimo jiné v jedné historce nezaměřitelně popsal Kodetův naturel, který se od postavy Jindřicha Krause až tolik nelišil. „V šedesátých letech, když byl Jiří Kodet v Činoherním klubu, tak jeli na zájezd do Anglie. Pak pokračoval Kodetovým hlasem: „Přijel jsem do Anglie a říkám si: Nenavštiv v Anglii Hilton a je to, jako kdybys tady nebyl. Ostatní kolegové pochopitelně škudlili, ale já jsem tam šel. Lusknul jsem na číšníka, ten pohůnek to okamžitě pochopil. Naznačil jsem mu, že chci jídelní lístek, on měl jasno, byl z Hiltonu. Dal mi jídelní lístek, a já, neznaje jediného slova v anglickém jazyce, zabodl jsem prst do jednoho z pojmů. „Uchopil jsem Timesy a předstíral četbu. Asi po tři čtvrtě hodině čekání se otevřely dveře a do místnosti vjel na vozíčku čtrnáctiposchoďový svatební dort.“
Pochopil jsem, že to patrně bude ta moje objednávka. Všichni kolem tleskali a hledali nevěstu. Já jsem tam byl zcela logicky sám. Přivezli mi dort ke stolu, šoupli mi ho na desku. „Sňal jsem ze čtrnáctého poschodí toho dortu jahůdku, kterou byl ozdoben, odložil jsem ji na talířek a decentně jsem ji snědl. Potom jsem tomu blbečkovi naznačil, že ten zbytek si může odvézt. Když se vrátil, tak jsem mu ukázal, že zaplatím, a on to kupodivu opět pochopil. Přinesl mi účet, a tam stálo padesát liber rovných. Těžko říct, zda historka byla pravdivá, ale grandiózní postavu Jiřího Kodeta prezentovala velmi blízko realitě.
Až na pár detailů, syn herečky Jiřiny Steimarové a sochaře Jana Kodeta rozhodně doma nejedl na stříbře. V divadle v Pardubicích si jej vyhlédl režisér Jan Kačer, se kterým prošel slavné éry Divadla Petra Bezruče v Ostravě a pak Činoherního klubu v Praze. Tam vydržel až do devadesátých let, kdy s Kačerem přešel do Národního divadla. Legendy o Kodetově světáctví jsou prý ale pravdivé zcela stoprocentně.
Životní příběh, rodina a dětství
S první ženou Renatou se Jiří Kodet rozvedl již v šedesátých letech, prý po velmi dramatických scénách. Na divadle byl jeho asi nejslavnější rolí žoviální Chlestakov v Revizorovi z roku 1967. Kačerova inscenace patří k vůbec nejslavnějším českým provedením té Gogolovy frašky o podvodníkovi, který nechtěně vzbudí dojem inspektora a několik dní vodí za nos celé město. Dcera Barbora, také herečka, ale jako otcovu nejautentičtější postavu označila majora Exnera, ve které zářil v několika televizních detektivkách Václava Erbena. Šarmantní elegán, který nepohrdne luxusem, vyšetřování až bondovsky propojuje s užíváním dámské krásy, ale ve vztahu ke zločinu je odhodlaný a nekompromisní.
Historie té, do níž se 6. prosince 1937 narodil, se počítá už na dvě století. Pocházel totiž z velmi starého českého divadelnického rodu Steimarů. Ve výčtu jeho slavných předků najdeme i zakladatele Národního divadla Josefa Jiřího Kolára, Jeho dědeček Jiří Steimar se v létě roku 1915 oženil s Annou Budilovou, dcerou legendárního herce, režiséra, divadelního ředitele a pedagoga Vendelína Budila, jenž už v roce 1888 založil úspěšnou divadelní společnost, která jako jediná z venkovských společností hostovala i v Národním divadle.
Jiří a Anna měli syna Miloše a dceru Jiřinu, která se poprvé provdala za potomka slavného výtvarnického rodu, sochaře Jana Kodeta. Odmalička byl divoký a doma brzy pochopili, že s tím nic nezmůžou. Mnohem hůř ale bylo ve škole. Učitelé jeho temperament nevydýchávali, stal se adeptem na polepšovnu. Nakonec skončil v klášterní škole salesiánů pro nezvladatelné děti, která ho měla zklidnit. Přispěl k tomu i rozvod rodičů, který v něm nejspíš vyvolal pocit ztráty jistoty.
Oba rodiče si našli nové partnery, matka Jiřina se znovu provdala. V době seznámení hrál její o pět let mladší druhý manžel Jaroslav Juhan v slavném hokejovém týmu LTC Praha, který vybojoval jedenáct mistrovských titulů a teprve v roce 1964 byl sloučen s pražskou Slavií. Poté Juhan prodával automobily Porsche a později se proslavil jako automobilový závodník. Jiřího učil jezdit na kole a bruslit a báječně si rozuměli. Brzy ale do rodiny přibyly dvě mladší nevlastní sestry. S Juhanem si sice Jiří rozuměl, přesto se občas asi cítil odstrčený, protože malé sestry potřebovaly mnohem víc pozornosti rodičů. Což v něm vrozenou divokost jen podporovalo.
A další katastrofa na něj naplno dolehla v roce 1952. Poté co Juhan emigroval, vyloučili ho z gymnázia a matku Jiřinu vyhodili z Národního divadla. Byl jí zabaven veškerý majetek, z rodinné vily se musela vystěhovat, najednou byla sama se třemi dětmi a úplně bez prostředků. Požádala proto bývalého manžela, aby si vzal Jiřího k sobě. Jenže Jan Kodet byl celý život milovník krásných žen, které také byly vždy tématem jeho tvorby. Dramatickými změnami vykolejený puberťák ale nedokázal přijmout fakt, že i jeho otec má novou partnerku, takže soužití více než skřípalo. Až po pár měsících soudruzi Jiřině Steimarové milostivě povolili angažmá v Hudebním divadle Karlín, na kameru ale musela na léta zapomenout. A Jiří, který byl právě v pubertě, nejspíš Juhanův útěk pociťoval jako zradu.