Je záříjové ráno, krátce po východu slunce. Oranžová koule, která se před chvílí vyhoupla nad zvlněnou step, začíná žloutnout a hlavně hřát. Je na čase. Už přes hodinu čekám na světlo na dně malé jámy, vyhrabané ve dnu slaného vysychajícího jezera na okraji Dunajské delty. Já, fotovýbava i okolní pláň načervenalých slanorožců, vše je pokryto rosou. Okolo mne, na obnažených bahnech podél vody, pobíhá běžná podzimní směs ptáků, která je typická pro mělká, otevřená jezera. Mezi bahňáky dominují pisily a tenkozobci, v dálce mezi desítkami různých dalších bahňáků vyčnívá skupina kolih velkých. O kus dál podél vodní hladiny loví volavky stříbřité i bílé, na nízkém ostrůvku odpočívá několik rybáků kaspických, kolpíků bílých a husic liščích.
Základem úžasného bohatství života v Dunajské deltě jsou jarní záplavy. Více než polovina delty je zaplavena vodou po celý rok, na jaře v době povodní se řeka obohacená množstvím organických látek rozlévá přechodně i po polovině druhé. Jen asi tři procenta celkového území zůstávají nad vodou. Na plochách pohnojených organickým kalem záhy vybují bohaté rostlinstvo. Přival jarních vod zvýší i zásobu živin v jezerech, v mělké, prohřáté vodě dochází k obrovské produkci zoo- a fytoplanktonu. Ptáci bezpochyby patří mezi nejatraktivnější obyvatele delty. Byl zde prokázán výskyt celkem 331 druhů, z nichž okolo dvou set z nich v deltě i hnízdí. Mezi nejnápadnější ptačí obyvatele delty patří zástupci brodivých, kterých tady hnízdí dvanáct druhů. Velmi hojná je volavka vlasatá a volavka stříbřitá, jež najdete u každé kaluže a na okraji vesnic. Běžný je rovněž kvakoš noční stejně jako větší zástupci řádu - volavka popelavá a bílá či skrytě žijící volavka červená. Z dalších brodivých můžete pravidelně spatřit kolpíky bílé a ibisy hnědé. Pro ibise je delta Dunaje největším hnízdištěm v Evropě. Typickými ptáky delty jsou také racci, rybáci a kormoráni. Vedle kormorána velkého tu hnízdí dva a půl tisíce párů příbuzného kormorána malého, což představuje 61 % světové populace. Běžně je k vidění pelikán bílý, vzácněji pelikán kadeřavý. Nad rákosinami pravidelně loví zástupci další atraktivní skupiny - dravců.
Množství vážek a drobných ptáků přitahuje desítky ostřížů, běžný je i moták pochop. Zdejší prostory jsou nejen významným ptačím hnízdištěm, ale i zimovištěm. Voda sice v zimě zamrzá, ale čím dál na jih, tím později k přeměně v pevné skupenství dochází. Důvodem je fakt, že směrem k jihu se sladká voda Dunaje stále více mísí se slanou vodou mořskou. Některá slaná jezera systému navazujícího na jižní deltu, například Techirghiol, nezamrzají prakticky nikdy a stávají se shromaždištěm velkých hejn.
Pro některé druhy, zejména pro husy, je důležité i to, že pole a louky v okolí jen zřídka zapadnou sněhem. Neodmyslitelnou součástí místní fauny jsou domácí zvířata, i když s přírodním bohatstvím samozřejmě nemají nic společného. Ve vesnici Murighiol, která byla několikrát naší základnou, se každé ráno a večer odehrávala následující scéna. Téměř před každou chalupu byla vyhnána jedna či několik krav, které se bez jakéhokoliv doprovodu postupně seřadily a odešly k nedalekému jezeru. Zde se celý den pásly, často celé ponořené ve vodě, problém jim nedělalo ani přeplavat několik desítek metrů široké kanály.
V močálech se krmí i koně a především spousty prasat, občas za doprovodu pasáka, občas zcela volně připomínajíce svou plachostí prase divoké. Pro floru a faunu jsou ovšem tato prasata svou žravostí pohromou. Pochopitelně, že domácí zvířata nejsou v deltě bez lidské přítomnosti. Počet zdejších obyvatel je odhadován na 12-16 tisíc, přičemž Rumuni tvoří menšinu. Většina usedlíků jsou Lipované, kteří se sem před mnoha lety dostali z Ukrajiny. Lipované jsou nesmírně skromní a dobrosrdeční lidé. Dodnes žijí v domcích z vepřovic a jejich stavení postavená na nezaplavovaných místech mají rákosovou střechu. Po vodách delty se pohybují v typických černých veslicích. Zdejší obyvatelé mluví starobylou ruštinou, což nám, kteří jsme vyrůstali za totality, velice usnadňovalo komunikaci. Nezapomenutelným zážitkem pro mne byla večeře u rybářů v rákosové boudě na liduprázdné písečné kose.
Ačkoli ptáci jsou nejnápadnějšími obyvateli delty, je zde i velké množství jiných živočišných druhů. Typickými plazy mokřadů jsou želvy bahenní a užovky podplamaté, na suších lokalitách či v okrajových partiích, kam zasahuje step, můžete vidět mohutné ještěrky balkánské, želvy řecké, či zmije rákošské. V písečných dunách přebývá i poměrně vzácná paještěrka stepní. Faunu savců reprezentuje 42 druhů - mimo jiné v západní Evropě téměř vyhubený norek evropský. Rovněž zde žije okolo sto druhů ryb, jak sladkovodních tak těch, jež jsou více či méně vázany na brakické až slané vody Černého moře. Významné místo mezi nimi zaujímají mimo jiné sumci a jeseteři, včetně mohutné vizy. Delta Dunaje je dnes Biosférickou rezervací UNESCO, což zajišťuje různý stupeň ochrany území o celkové ploše 547 000 hektarů.
Lidé žili v deltě a jejím okolí odedávna, po staletí v harmonii s přírodou. Se zvyšujícím se počtem obyvatel a s nástupem moderní techniky se ale člověk stal pro toto unikátní území hrozbou. Bylo tady postaveno množství hrází a komunikací, některá jezera byla vysušena či přeměněna na nádrže s intenzivním chovem ryb. Některé meandry Dunaje byly narovnány a dokonce jsou vypracovány projekty, jejichž realizace by znamenala přinejmenším vážné ohrožení tohoto evropského přírodního skvostu. V dynamické rovnováze jsou tady gigantické síly. Každou vteřinu protéká Dunajem v průměru 6 300 krychlových metrů vody a unáší více než dva tisíce kilogramů náplavů. Jak se tok řeky v blízkosti mořského ústí zpomaluje, vodou nesené částice klesají ke dnu a vytvářejí mělčiny a ostrovy.
Díky jejich postupnému zvětšování se koryto postupně dělí, vznikají další ostrovy a ramena, souš postupuje směrem do moře. Zde ovšem působí opačným směrem druhá gigantická síla - vlnobití. Rozrušuje pevninu, naplavuje písek a přehrazuje jím zálivy, z kterých vytváří jezera více či méně napojená na moře. Tisíciletým působením těchto sil vzniká úžasná mozaika rákosin, sladkých i brakických jezer, říčních ramen, drobných kanálů i překvapivě suchých ostrovů a písečných dun. Delta Dunaje, vlévající se mnoha rameny do Černého moře, leží v rumunském historickém regionu Dobrudža a z menší části zasahuje i na ukrajinskou část. Je nejzachovalejší říční deltou v Evropě, a i proto je zapsána už od roku 1991 na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Dunajská delta jako by se rozhodla dokázat, od čeho je slovo delta odvozeno, tedy od velkého řeckého písmene Δ, protože má téměř ideální tvar rovnoramenného trojúhelníku. Nedaleko města Tulcea se Dunaj dělí do tří mohutných ramen směřujících na východ, k černomořskému pobřeží. Severní Kilijské rameno je zároveň hranicí mezi Rumunskem a Ukrajinou, což do jisté míry komplikuje volný pohyb, protože nejsme jen na hranici dvou států, ale i na hranici Evropské unie. Rameno je pojmenované po ukrajinském průmyslovém městě Kilija (dříve součást tzv. Besarábie), které je pro Ukrajinu i důležitým dunajským přístavem. Na rumunském břehu mu sekunduje mnohem menší Chillia Veche, známá již z byzantinských dob jako Stará Kilija, která si dodnes uchovává vesnický ráz. Podobná stavení můžeme vidět v mnoha vesničkách roztroušených po celé deltě. Obě Kilije, rumunská i ukrajinská, leží přibližně ve dvou třetinách asi stokilometrového pohraničního ramene, které odvádí do Černého moře více jak polovinu veškeré dunajské vody. Z hlediska romantických zážitků na tom není o mnoho lépe ani prostřední, trochu opomíjené rameno Sulinské, pojmenované po přístavním městečku Sulina na černomořském pobřeží. Představuje jakousi osu delty. V 19. stol. bylo prohloubené, technicky upravené a narovnané. V současnosti měří jen asi 70 km a protéká jím přibližně pětina dunajské vody. Protože je nejkratší a nejhlubší, má Sulinské rameno nejrušnější námořní dopravu. Nejjižnější, 112 km dlouhé Svatojiřské rameno je pouze nepatrně vodnatější než rameno Sulinské, ale plavba po něm bývá mnohem klidnější a díky vinutí řeky také romantičtější. Pojmenováno je po malém přímořském městečku Sfântu Gheorghe, které je již desítky let cílem velkého množství návštěvníků delty. Dojet do tohoto městečka autem nelze.
Vzácnou, dosud zachovalou a mnohdy vpravdě divokou přírodu najdeme v deltě téměř na každém kroku. Vstup do jednotlivých chráněných území je sice pro návštěvníky částečně omezen a zpoplatněn, přesto však stojí zato vyrazit z městeček a černomořských pláží do samotného srdce delty. Pravdou je, e delta představuje ráj pro pozorovatele ptactva (bylo zde zaznamenáno přes 300 druhů, z nichž více než polovina tu hnízdí) a pro rybáře, avšak důvody k její návštěvě mohou být i jiné, třeba harmonická souhra zdejší přírody a místních obyvatel, převážně Lipovanů, potomků starověrců, kteří nuceně opustili Rusko koncem 18. stol. kvůli náboženskému útlaku a z nichž se v Dunajské deltě stali vynikající rybáři.
Mnohé jistě okouzlí svérázná krajina, v níž se navzájem prostupuji řeky, souš, mokřady a mořské mělčiny. Tato krajina na rozhraní vody a souše však není žádnou romantickou idylkou, ale věčným soubojem dvou živlů. Při průměrné výšce delty pouhých 40 cm nad mořem vyvolává kolísání mořské hladiny či změna vodnatosti Dunaje dalekosáhlé důsledky. Přibližně před 5 000 lety pohltilo moře téměř celou deltu. Nyní naopak delta postupuje v oblasti Kilijského a částečně i Sulinského ramene díky velkému množství nánosů daleko do moře, a to až o desítky metrů za rok. Půjde-li člověk v deltě kamkoli, nakonec vždy narazí na vodu, protože to, co činí deltu výjimečnou, je skutečnost, že většina území je dostupná pouze lodí. To platí i o části městeček a vesnic, i když některé lokality vzájemně propojují převážně prašné cesty, v posledních letech zvolna vylepšované asfaltem a betonem. Přesto ale vodní doprava zůstává základem. S tím musí počítat i návštěvníci, pro které je hlavní bránou do delty město Tulcea, odkud denně vyplouvají lodě po všech třech ramenech. Spoje však nebývají příliš časté, lodní linky jsou relativně pomalé a vzhledem k délce ramen trvá plavba vždy několik hodin.
Cestu si člověk může zpříjemnit pozorováním okolí, avšak tři hlavní dunajská ramena jsou poměrně široká, takže loď pluje dost daleko od břehů, které jsou navíc na mnoha místech regulovány a ne vždy působí přírodním dojmem. Ať již jedeme do „koncových“ pobřežních městeček či vystoupíme někde cestou, vždy nakonec opustíme loď a přesedláme na místní dopravu, což jsou nezřídka koňské povozy. Koně k deltě vždy patřili, a protože mají v současnosti již menší využití, místní je nabízejí jako doprovod pro turisty. Je to hezký způsob jak zachovat zdejší koňskou tradici.
V žádném z velkých ramen pohled na vodu asi nepotěší - je kalná a ne moc čistá, i když čichový zážitek nijak negativní není. Ostatně není divu, povodí Dunaje měří 817 000 km2 a celkový průměrný průtok je asi 6 500 m³/s, což je více jak čtyřicetinásobné množství v porovnání s Vltavou v Praze. Dunaj odvodňuje velkou část Evropy a kvalita vody tomu také odpovídá. Delta Dunaje nám však může názorně ukázat, jak fungují přírodní samočisticí mechanismy. Zatímco v hlavních, lidmi často upravených ramenech bez pobřežní vegetace tečou „splašky z celé Evropy“, ve vnitřních ramenech, lagunách a jezerech, kam voda protíká přes rozsáhlé porosty rákosin a dalších vodních rostlin, se proud začíná postupně pročišťovat a v samotném srdci delty je voda křišťálově průzračná. Dno je většinou porostlé rostlinami, jen místy je písčité. Právě tam můžeme spatřit jednu zajímavost - rybí hnízda. Čistá voda také láká ke koupání, a tak na vhodných místech můžeme plavat pod sklánějícími se větvemi vrb, obdivovat bělostné květy leknínů či sytou žluť stulíků.
Již méně příjemné může být setkání s kotvicí plovoucí, vodní rostlinou, která má velmi zajímavé, nicméně pichlavé plody, nebo s řezanem pilolistým, jehož jméno je více jak výmluvné. Když zůstanete ve vodě na jednom místě příliš dlouho, můžete vzbudit zájem, o který pravděpodobně nestojíte. Zdejší čisté vody jsou také domovem pijavek, které si vás dovedou aktivně najít a přisát se vám na kůži. Mnoho lidí se při této představě otřese hrůzou, ale pijavky se odedávna využívaly v medicíně a dokonce i v současné době se v některých případech oficiálně používají v nemocnicích např.
Vody Dunaje, jak ty špinavé, tak i čisté, hostí na 90 druhů ryb, nejen sladkovodních, ale i brakických, které pronikají z Černého moře hluboko do dunajských ramen. K nim patří například jehly, hlaváči a rejnoci. Rybím symbolem delty je vyza velká, obří druh jesetera. Rybářská latina praví, že když v minulosti táhli Dunajem ti největší jedinci, na březích prý bývalo vlnobití jako dnes po průjezdu motorových člunů. V současnosti tu už ale vyzy bohužel nezpůsobí ani vlnku - z delty asi nadobro zmizely. A tak se s tímto maskotem můžeme setkat jen v podobě kovové sochy v přístavu Tulcea.
Kromě ornitologů si přijdou na své v Dunajské deltě i rybáři. Rybaří se v celé deltě. Přespolní rybáře s prutem nejčastěji uvidíte podél všech ramen a kanálů. Naopak místní rybáři spíše natahují sítě, tenata nebo kladou různé rybí pasti, především v podobě vrší, na vnitřních kanálech, lagunách a jezerech. Tato tenata se musí denně kontrolovat - mimo jiné i proto, že ohrožují další živočichy. Jeden z nejlepších způsobů, jak si užít deltu, je vodácká výprava na nafukovacích člunech s využitím vlastních paží. Pak můžete tiše proplouvat světem říčních kanálů, rákosin a plovoucích ostrovů.
Romantické chvíle se však mohou snadno proměnit v drama, když člověk ve spleti kanálů zabloudí, nebo když se ramena uzavřou množstvím plovoucí vegetace, kterou se musíte brodit a ve vodě na vás čekají ostny kotvic, pilky řezanů a čelisti pijavek. Ani otevřené plochy lagun a jezer nejsou zcela bezpečné, protože silný vítr či prudká bouře dovede zacvičit nejen s malým vodáckým, ale i s motorovým člunem, zejména pokud se mu šroub zamotá do vegetace. Projížďka je vždy nezapomenutelným zážitkem.
V zarostlých ramenech číhají na svoji kořist různé druhy volavek a kvakošů, po bahnitých březích pobíhají vodouši, pisily, jespáci, bahňáci a kulíci, vysoko nad hlavou či naopak těsně nad vodou prolétají v dlouhých řadách těžkotonážní pelikáni. V tichých lagunách se občas mihne zářivě lesklý šíp - ledňáček, a máme-li štěstí, uvidíme i kolpíky či tenkozobce. Na březích, ale častěji na zpola ponořených kmenech se občas vyhřívají vodní želvy a ze břehu vše pozorují čápi. Biologickou rozmanitost pak doplňují romantické pohledy na staré, často polorozpadlé rybářské chajdy, které slouží během lovu ryb k přenocování. A vedle nich, pod korunami vrb, občas zahlédnete sušící se sítě či vrše, mnohdy ještě s dřevěnými kruhy a výztužemi.
Krásu vnitřní delty můžeme pozorovat jak na sever, tak i na jih od centrálního Sulinského ramene. Každá z těchto oblastí má svá specifika. Na severu můžete po jednom z úzkých kanálů doplout do tradiční vesničky jménem Letea, odkud lze na koňských povozech dohrkotat do stejnojmenného „subtropického“ lesa, nejstaršího chráněného území v Rumunsku, vyhlášeného roku 1938. Kromě starých stromů propletených četnými liánami zde můžete navštívit i písečné přesypy a duny porostlé chvojníkem dvouklasým, známým pro svůj obsah alkaloidu efedrinu. Kromě množství ptáků, plazů a vzácného hmyzu žije v oblasti Letea také asi polovina z celkového počtu přibližně 5000 polodivokých koní obývajících Dunajskou deltu. Jde o směsku zdivočelých místních pracovních plemen koní, s převažující hnědou či černou barvou srsti. Toulají se krajinou, kříží se a vzájemně bojují, přesto však nejsou zcela volní - část z nich se jednou ročně odchytí, nové přírůstky se označkují a vybraní jedinci odeberou. Naskytne-li se vám možnost vidět shánění polodivokých koní, nikdy na to nezapomenete. Žlutavým prachem pronikající paprsky zapadajícího dunajské slunce a drsně pokřikující ošlehaní honáci i vzpínající se koně vytvoří nezapomenutelnou směs adrenalinu, strachu i krásy.
V současné době je však vývoz odchycených polodivokých koní komplikován výskytem virové infekční anémie koní i aktivitami ochranářských sdružení. Na jih od Sulinského ramene je také mnoho zajímavostí, například rybářská vesnice Caraorman, ve která měla na sklonku socialismu vzniknout sklárna zpracovávající okolní jemnozrnné váté písky. Projekt však zůstal nedokončen, a tak chátrající zbytky továrny i opuštěné dělnické domy obsadili krávy a osli. Celé to místo na okraji vesnice působí tísnivě až děsivě. S podobně opuštěnými megalomanskými projekty se však setkáváme na mnoha místech delty. Je zajímavé pozorovat, jak si stavby postupně podmaňuje příroda. A konečně - delta, to nejsou jen vegetací zarostlé kanály, ale také písečné černomořské pláže na jejím okraji. Ta nejdelší z nich, téměř panensky nedotčená, je tvořena světlým pískem a táhne se (s menšími přerušeními) dlouhých 30 km mezi ramenem Sulinským a Svatojiřským. Půjdete-li po ní jen pár kilometrů, zůstanete na ní zcela sami - společnost vám budou dělat pouze ptáci.
Delta Dunaje. Místo, kde se Dunaj rozlévá do plochy asi 3 500 km čtverečních, aby se následně vlil do Černého moře. Je to nádherné, nicméně pro život značně náročné místo. Obrovská vodní plocha, minimum souše, spousta potíží a málo civilizace. Pravé místo pro dobrodruhy.